Český Merán
Veřte nebo nevěřte, ale i ve Středních Čechách máme lyžařské středisko s lanovkou, vleky, zasněžováním, ski-bary, hotely a vším, co k tomu patří. Ne nadarmo se této oblasti říká Český Meran podle italského alpského města. Je to jižně od Sedlčan nad městečkem, které je víc známé kvůli uplně jinému sportu. Sedlec-Prčice, kam míří vždy v květnu tisíce chodců při našem nejstarším pochodu z Prahy do Prčice. Ale naším cílem dnes není ani jedna část tohoto dvouměstí, nýbrž Javorová skála, která je nejvyšším vrcholkem Vlašimské pahorkatiny. Má stejnou nadmořskou výšku jako Děčínský Sněžník, kde jsme byli předevčerem, tak doufám, že i dnešní výlet bude stejně příjemný a s pěknou gastronomickou tečkou.
Parkujeme v Sedlci na náměstí a první část cesty nás vede poli ke studánce Ježovka kousek za městem. Bohužel se ona zázračná voda kamsi vytratila, a tak jen ochutnáme místní třešně ptáčnice po cestě a marně se pokusíme odlovit kešku. Nezačalo to dnes zrovna dvakrát nadějně, ale nevadí. Pokračujeme směrem na Sušetice a cestou nalézáme naší dnešní první keš v bříze u pěkné vyhlídky do krajiny. Další pak na kraji obce a tuhle budu mít spojenou s "vůní" siláže (kdo necítil, nepochopí).
V Sušeticích měníme barvu značky z modré na žlutou a začínáme stoupat na hřeben Javorové skály. Ale ani dnes to není žádný zabijácký kopec a netrvá to dlouho a napojujeme se na hřebenovou červenou, která nás dovede asi po dalším kilometru na vrchol. To byla panečku rychlost. Ale bohužel žádné velké nadšení - na vrcholku je typicky nějaký vysílač či retranslační věž a řádně oplocená. Žádná cedulka ani tyčka ba ani kámen neoznačují vrcholek. Zvláštní, jakoby se někdo styděl za to, že tohle je nejvyšší bod. Ani turisti tady nedali tabulku, ač tudy vede červená značka. A tak jen foto s tou věží a vyrážíme dál k místní "krkonošské" raritě. Na tu se teda hodně těším. Stará poštovna ze Sněžky, kterou v roce 2009 majitel nedalekého kempu zachránil před zbouráním a po důkladném rozebrání ji tady pod vrcholem sestavil kousek po kousku. Dnes tady funguje jako poštovní místo, odkud můžete poslat pohled nebo dostat razítko. Případně si koupit nějaké suvenýry či občerstvení. Ideální místo na svačinu.
No jo, člověk míní, ba se přímo těší a někdo mění. Poštovna tam sice byla, ale zavřená. Naprosto bez známek života. A já se tolik těšil... Všude píšou, jak je to úžasné a v provozu, nikde žádné upozornění, že to nefunguje. A pak příjdete takovej kus cesty a ono nic. Fuj, měli by se stydět.
Takže se nedalo nic dělat a šlapali jsme s Kačenkou dál. Kolem malého stáda oslíků, kde víc než znudění oslící upoutávala jakási cyklistka svými infantilními výkřiky o tom, jací jsou milí, krásní a kdoví jací ještě. To nikdy neviděla osla? Dneska jich je plno, zejména v médiích se o nich hodně píše. Dál jdeme přes osadu Ounuz, která je památkově chráněná pro jedinečný soubor původních domků, které zachránili chalupáři. Kolem vrcholové stanice lanovky, kterou dneska jezdí pouze bikeři. Je tady udělaná sjezdová trať speciálně pro ně, aby náhodou nesmetli po cestě nějaké turisty. Ani těch tu dnes moc není, asi je to tady opravdu spíš plné v zimě. Přece jenom sjezdovka s umělým sněhem kousek za Prahou, kam si můžete zajet po obědě, je velké lákadlo. Nás ale láká hotel Monínec a jeho restaurace.
A lákadlo to je opravdu velké. Jídlo se hrdě postavilo tomu včerejšímu pod Tiskými stěnami a zasloužilo si místo v naší galerii dobrých jídel. A když se k tomu přidal i výhled z terasy na okolní kopce a krajinu pomezí středních a jižních Čech, tak vám řeknu, že se mi vůbec nechtělo vstávat od stolu. I káva byla dost slušná.
Jenže čas se nezastavuje. Tak jsme se zvedli a pokračovali dál dolů pod kopce. Cestou jsme ještě odlovili keš s mravenci, zatímco ta další v Uhřicích se nám ubránila. Sice tam někde určitě byla, ale my jí nenašli. Ne vždy se zadaří, že jo. Až v Sedlci u kostela sv. Jeronýma pod lavičkou byla.
No a to bylo všechno. Rychlý výlet, ale moc se nám tam líbilo. Vřele doporučuji - Český Meran a jeho okolí stojí za to. A tak ještě pár čísel - ušli jsme 13,68 kilometrů a nastoupali 352 metrů. Záznam z Garmina je tady a těch pár foteček zde. S filmíkem ještě uvidím, je málo materiálu. Ale jestli bude, dám ho samozřejmě k fotkám. Důvod se vrátit... občas.
A protože tohle je super dlouhý víkend, tak Kačenku jsem cestou zpět vysadil na literárním workshopu u Berounky (zdravím dámy) a těšil se, jak si zítra sám zařádím na dalším kopci. Cestu tam dobře znám a když mám v novém autě tu navigaci...