Číslo osmdesát tři - Hejlov

Poslední týden dovolené je tu. Kačenka má už po ní, a tak na nejvyšší kopec Krkonošského podhůří Hejlov vyrážím jako sólista. Hejlov nemá ani devět set metrů, přesně je to osm set třicet pět metrů nad mořem, a tak aby to nebyla úplná brnkačka, půjdu z Rokytnice nad Jizerou. Měla by to být hezká prochajda tak akorát na udělání žízně a její uhašení v nějaké hezké rokytnické hospůdce před návratem domů.

Předpověď počasí je hodně rozdílná podle toho, na jakou aplikaci se díváte. Má nejoblíbenější německá "počasí&radar" tvrdí, že po obědě se můžou objevit bouřky. Dává tomu padesát procent pravděpodobnost. A tak beru do batůžku i pelerínu, smrkových větviček proti bleskům by mělo být cestou dost. Je to od nás trochu dál, proto se na cestu vydávám poměrně brzo. Navigace radí cestu přes Prahu, tak uvidíme. A měla holka pravdu - Waze se opět nespletla a já prosvištěl tunelem pod Prahou jako blesk. Dálnice číslo deset byla toho rána docela prázdná a když mě navigace protáhla zkratkou přes Zlatou Olešnici a Paseky nad Jizerou, místo přes Tanvald, tak jsem byl nadšen. Kochající se pan doktor ve mně s nadšením točil kolečkem v autíčku a kdybych si pamatoval víc z klasika, tak bych snad i recitoval jako on - "Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje, a..." však to každý zná, že?

No, nechme klasiků a věnujme se přítomnosti. Než jsem se stačil dost pokochat, tak jsem už byl v Rokytnici a parkoval na parkovišti pod lyžařským areálem na Lysé hoře (pro moravské patrioty - to není ta z Beskyd, tam jsme byli předloni). Vřele doporučuji - za pade máte klid na celý den. Odsud je to jen kousek k autobusovému nádražíčku, odkud vychází cesta směrem na Horní Ves. Je to vlastně taková silnička téměř po vrstevnici, a tak jste za chvíli, pokud se příliš nekocháte výhledy na protější svahy, u prvního stoupání dne na Sachrův hřeben. Ani tohle není nijak závratné a netrvá dlouho a jste u bufetu na křižovatce. Je to vlastně taková malinkatá maringotka, ale má vše, co si můžete od bufetu přát. Jen hostů se nějak nedostává. Tak si aspoň dám jednoho Ledňáčka, ať má obchodník nějaký výdělek hned po ránu.

Tady odsud začíná směrem do Františkova místní naučná stezka Dřevosochání. Ve Františkově pořádají místní hasiči každoročně setkání řezbářů a jejich výtvory za několik let umístili do lesa podél cesty do vsi. Není to daleko, asi dvě stě metrů do kopce a potom něco méně než kilometr z kopce. Stezka končí u malého muzea s výtvory. Nejsem moc velký příznivec soch ze dřeva a všelijakých sov a podobných dřevěných realistických zvířat, a tak muzeum vynechávám. Jen si s potěšením všimnu tabule na dveřích místního řezbářského krámku (šup do galerie) a pokračuji dál do kopce. Ani nemusím měnit značku, žlutá je dobrá. Míjím hospodu U Hásků, kde končí silnička a mění se na lesní cestu. Nad hospodou je to asi sto metrů prudšího kopce, ale v samotném lese se to změní na pohodový výšlap, při kterém si ani nevšimnete, že stoupáte. Pod vámi je rozložená horská vesnička Františkov a nad vámi je svah, kde by měl někde být váš kýžený vrcholek. A netrvá to dlouho a jste na rozcestí s divným jménem Vrata - sv. Jan. On je tu křížek s obrázkem Jana Křtitele a s biblickým příběhem o tom, jak si krásná tanečnice Salome přála jeho hlavu od krále Heroda. Popravdě řečeno já spíš věřím tomu, jak ho líčil Josephus Flavius (taky jste jako teenageři hltali Feuchtwangerovu Židovskou válku?).

Na Vratech opouštím značku a mířím po další lesní silničce směrem na Bratrouchov. Je to už hodně let, co jsme tam byli v zimě na týden lyžovat s tehdy malými dětmi, že si ani nepamatuju nic jiného, než výhled z boudy do kopců. To jsem netušil, že ten nejvyšší se jmenuje Hejlov a že bude mým dnešním cílem. A netrvá to dlouho a jsem tam. V lese mezi smrky je kousek od silnice triangulační tyč a dokonce i geodetický kámen se našel. Číslo osmdesát tři je dobyto. Bufet tu sice není, o rozhledně si nemůžu ani nechat zdát, ale keška by tu být měla. Jen nějakých sto metrů na východ. Tak dělám nezbytné vrcholové foto a mířím za krabičkou.

Prý "pod kameny vedle pařezu". Tak pařezů tam, kam míří střelka kompasu, je asi padesát. A kamenů je tady několik set, to jak je sem rolníci natahali z políček za těch několik set let, co tady žili v osadě Hejlov. No nebudu napínat, převrátil jsem asi tak deset tisíc kamenů různé velikosti, ale kešku jsem nenašel. Holt není každý den posvícení a já nejsem právě proslulý trpělivostí. Jo, kdyby tady byla Kačenka, tak ji určitě máme. Takhle jsem to asi po půl hodině zabalil, dal si sváču v podobě banánu a vody a šupajdil zpátky.

Od svatého rozcestí jsem šel po silničce dál na silnici, stále víceméně mírně z kopce. Tady to bylo opět jako s panem doktorem, jak jsem se kochal výhledy do pojizerského kraje. Není divu, že odsud odněkud pocházel náš největší genius, byť se narodil ve Vídni. Po něco více jak jednom kilometrů už jenom sešup po sjezdovce dolů do Rokytnice. Až na parkoviště jsem ušel celkem něco málo přes deset kilometrů a nastoupal nějakých tři sta osmdesát metrů. Následoval krátký sjezd do centra Rokytnice, oběd v hospodě ROKY se super bramboračkou a nic moc kuřecími křidýlky. Ale kafe měli slušný.

A protože tohle byl den pana doktora, tak jsem to cestou vzal po mírném vyjednávání s navigací přes Vysoké nad Jizerou s nádhernými výhledy na celý západní hřeben Krkonoš od Kotle přes Lysou Horu až k Plešivci a Čerťáku. A když to navigace vzdala a ze Semil mě vedla přes můj oblíbený kopec Kozákov, odkud dnes byly vidět jasně Trosky a celá česká kotlina až někam k nám do Libušína, tak tenhle den neměl chybu.

A pokud vás zajímají obrázky, tak je najdete tady. No samozřejmě Garmin je také k dispozici zde. Ale týden ještě nekončí, na řadě je nejvyšší český kopec na Šumavě. Aspoň víte, o čem budu psát příště.