Dotáhnuli jsme i sever Moravy

Tak už jsme doma, Kačenka má po dovolené a mně ještě zbývá týden, než se též zapojím do procesu. Nejvhodnější doba na ohlédnutí za týdnem, který jsme strávili na základně v Čeladné. A přitom zdolali další čtyři kopce, co na severu Moravy ještě čekaly na přidání do mapy úspěchů.

Vše začalo přesunem z Orlických hor. Času bylo dost, a tak jsme zvolili severní cestu, která kupodivu vedla kousek od Kralického Sněžníku. Tam jsem už byl a povídání o tom si lze přečíst tady. Ale pod "Kraličákem" je Dolní Morava a tam je Stezka v oblacích. No a tam jsme ještě nebyli. Takže zastávka na parkovišti, pěšky asi kilometr a půl do kopce k lanovce a pěkná jízda nahoru. Sluníčko slibuje krásný den a náš záměr vyjet nahoru lanovkou, prohlídnout stezku a potom sejít asi čtyři kilometry dolů lesem na parkoviště, vypadá docela jako plán. Kačenka ještě stačí cestou obdivovat novou bobovou dráhu, co tady letos spustili. Má prý tři kilometry a je u ní docela fronta. Není divu, je u nás nejdelší. A koukám, že v Polsku něco takového zatím asi nemají, aspoň podle počtu našich severních sousedů, co stáli ve frontě.

Stezka samotná je super. Vřele doporučuji, i když je hodně lidí, kteří jsou proti takovým stavbám. Ale tady vystoupáte nějakých sto výškových metrů bez námahy, a ještě se jednak poučíte, jednak si užijete výhledu na všechna ta pohoří a geomorfologické celky v okolí. A samozřejmě i pohled na všechny ty vršky, kde jsem už byl. A to je asi ke Stezce v oblacích vše. Vlastně ne, ještě upozornění na cenu kávy se zmrzlinou v restauraci pod stezkou. Nejsem lakomec a za dobré a kvalitní jídlo jsem ochoten utratit slušné sumy. Ale chtít za kafe s kopečkem zmrzliny přes kilo, mi přece jenom připadá poněkud kořistnické. Byť je to ve výšce téměř jedenácti set metrů. Ještě že aspoň bylo slušné. A pak už jen sejít dolů, v závěru kolem další bobovky, a nasednout do vozu. Směr Čeladná, kde žijí naši příbuzní a odkud máme v plánu zdolat další čtyři kopce.

Po cestě je třeba oddechnout, a tak další výprava je v plánu na pondělí desátého. Naším cílem bude Malý Javorník, který se pne do výšky tisíc dvacet jedna metrů nad mořem. On teda není nejvyšší z Javorníků, ale díky dělení republiky jsme o ten nejvyšší kopec prostě přišli. Však není daleko a taky se tam podíváme. Ale nám holt zbyl ten nižší vrchol. A pak, že Slováci na dělení republiky prodělali.

Autem vyjedeme do osady Kasarne a zaparkujeme na ploše, která je v zimě zřejmě považována za parkoviště pod vleky. Teď spíš připomíná plochu pro stavbu, ale snad nezačnou zrovna dnes. Po silničce vyšplháme až na úroveň rozcestníku, kde si po delší době připomeneme, že na Slovensku jsou vzdálenosti udávány v čase. Chvíli nám bude trvat, než si uděláme opravu na naši momentální formu, ale aspoň máme námět pro debatu o tom, jak je to nevýhodné, jak by bylo lepší přidat tam i kilometry a jak to v Itálii v Dolomitech sedělo a na Slovensku ne a... No každopádně jsme docela brzy vyšli po žluté na hřeben a po něm došli na vrchol Stratence. Tam stojí samozřejmě slovenský kříž a kromě něj i malinkatá rozhledna. No možná je lepší napsat rozhlednička. Ale účel plní, je z ní krásný pohled na Beskydy "zezadu". Aspoň pro mě je to nezvyklý pohled na hlavní beskydské vrcholky, kdy mám Lysou napravo a vlevo od ní Smrk a Kněhyni. Z rozhledny je vidět i průsekem v lese na Slovensko, odhadnul jsem to na Malou Fatru. Ale úplně jistý si nejsem.

Zatímco na hory jsou pohledy pěkné, na obloze už to tak hezky nevypadá. Začínají se objevovat bouřkové mraky a projevují se pěkně hlasitě. Tak šup dolů z rozhledny a směr Malý Javorník. Cesta je pěkná a ani není příliš do kopce. Spíše je to taková houpačka a nedivím se, že tu je dost cyklistů. Byť samozřejmě hodně z nich na e-biku. Co nás ale překvapuje, že jsme potkali hodně Čechů, jednu polskou rodinku, ale minimum Slováků. Holt tahle turistika u nich netáhne. Ale to přijde.

Netrvalo dlouho a jsme v bodě našeho dnešního snažení. Malý Javorník je dobyt. Tak honem foto a vyrazit zpět. Hřmění je všude kolem a my nechali peleríny proti dešti ne v autě, ale na Čeladné. A to ještě chceme na Velký Javorník. Na kešku to tady nevypadá, a tak mažeme na severovýchod. Než jsme došli na ten vyšší vrchol, tak nás chytla bouřka dvakrát. Pokaždé to ale řešil vhodný smrk a úroveň vlhkosti v našich botách se téměř nezvedla. Trička též zůstala skoro suchá. Ve svahu na Velký Javorník nás potěšil další mrak, který si to štrádoval víceméně rovnoběžně s hřebenem, ale ve vhodné vzdálenosti, aby na nás nepršelo. Super, už jen chvíli po hřebeni, pak sejít do sedla a z něj je to jenom kousek na Kasárně. Tam horský hotýlek Hájenka zve ke stolu, jak jsme si přečetli na billboardu. Pěkně nám to vyprázdnilo žaludky a odhodlaně jsme vykročili na poslední krátkou etapu přes horní parkoviště. Ale to jsme netušili, že ten potměšilý mrak, co jsme ho viděli z hřebenu si tady na nás počkal a vylil nám cisternu vody za krk. Sice jsme se stačili schovat u nejbližší chaty, ale kručící žaludky musely ještě počkat a spolu s námi se jen dívat na asi dvě stě metrů vzdálený hotel. Naštěstí to netrvalo dýl, než běžná bouřka v horách a my mohli konečně usednout k plnému talíři halušek a strapačků. Reklama nelhala, jídlo bylo velice chutné, ceny mírné a obsluha milá a bleskurychlá. Aby ne, když jsme tam byli sami.

A po obědě už jen asi půl kilometru s kopce k autu, cestou pokecat s ovcemi a naposledy se pokochat Javorníky. Dnes jsme ušli celkem šestnáct kilometrů a nastoupali nějakých čtyři sta třicet dva metrů. A stálo to za to, byť nás prohnalo pár bouřek.

V úterý byl den odpočinku, tak jsme s rodinou vyrazili na chalupu do Písku (ne do jižních Čech, ale k Jablunkovu) ladit televizi a večer pak na bramborák do vyhlášené Hospůdky na Maraláku v Kunčicích pod Ondřejníkem. Až budete v okolí, nezapomeňte navštívit, stojí to za to. On vůbec tady ten kraj mezi Beskydy a Podbeskydskou pahorkatinou je gastronomicky na tom velice dobře (ani letos jsme neopominuli dojet vlakem do Kunčic do Pivovaru Ogar - super procházka zpět do Čeladné). Nevím, zda je to díky turismu, nebo se na tom podepsal boom, který v posledních letech zažívá Čeladná. Každopádně je tady kam zajít na jídlo. A to ani nezmiňuji tajný tip na kávu v kavárně Amici v Čeladné na náměstí, která začíná předbíhat proslavenou Kovárnu. Není divu, že jsem za tuhle dovolenou zhubnul jen asi půl kila.

Ale je tu středa a my v autě míříme za Opavu. Proč právě tam? Jednak má Kačenka v Opavě literární kamarádku, které veze knihu jiné kámošky, jednak je za Opavou téměř na polské hranici další geomorfologický celek. Tentokrát jde o Opavskou pahorkatinu, jejímž top bodem je Almin kopec s celými třemi sty patnácti metry nad úrovní moře. Parkujeme v blízkém Oldřišově, kousek od bývalého zámku, ze kterého je dnes místní úřad, ordinace, knihovna a kdovíco ještě. Ke kopci míří místní silnička mezi poli, na kterých se činí jeden obrovský traktor. Vlevo u polské hranice se líně otáčí větrná elektrárna a sluníčko pěkně praží. Ale naštěstí pofukuje větřík, takže se to dá vydržet. Netrvá dlouho a jsme u lesíka, kde na okraji je vrcholová tyčka. "Mission accomplished" bychom mohli říct, ale ještě se tady někde nachází téměř vrcholová keška. Tu přece nemůžeme vynechat. A tak se noříme jen asi nějakých sto metrů od hranice lesa do hloubi hvozdu. Ano opravdu jde o hvozd, protože ihned se na nás vrhá armáda krvelačných komárů a podobné havěti. Tahle keška byla teda řádně vykoupena krví a potem, protože navíc v lese nefoukal vítr a bylo tu vlhko jak v prádelně. Celou cestu zpět do vesnice jsem sušil košili točením v ruce a připadal si jako ten elektrický větrník u hranice. Jen energii jsem nevyráběl.

Opava je další pěkné město a neříkám to proto, že tady vystudovala univerzitu naše dcera. Historické domy jsou krásně opravené a vše v centru má specifický, asi slezský, ráz. A když se dobře naobědváte v hospodě U divokého kance na Dolním náměstí, a potom strávíte příjemný čas a pokec s fajn člověkem na terase kavárny Obecního domu pod kaštany, tak vás to město potěší. A mojito je tady také docela dobré, i když jen virgin.

Následuje odpočinkový den - navíc je třináctého a co kdyby... Takže dalším kopcem bude Klášťov až v pátek. Tajemné historické hradiště starých Slovanů a kdovíkoho ještě, které je jednak nejvyšším bodem Vizovické vrchoviny, a jednak nejvyšším historickým hradištěm na Moravě. Nadmořská výška sedm set padesát tři metry nevypadá nijak vražedně a když navíc půjdeme ze sedla Doubrava, které má něco málo přes šest set metrů, měla by to být pohodová výprava. A tak se nám daří ukecat Kačenčinu sestru, která s námi již dříve zdolala Skalku v hřebeni Ondřejníku, i přesto, že je po vážném úrazu kolena. Ale je to sportovkyně a navíc otužilec. A ti něco vydrží, když se každé ráno noří do vln divokého horského potoka.

Už začátek cesty nám napovídá, že s tou pohodovostí to asi nebude až tak jednoznačné. Copak kopec nahoru, to je v pořádku, to jsme čekali. Ale že hned po stoupání pomažeme prudce dolů, a ne zrovna malý kousek, tak to nás poněkud překvapilo. Hlavně proto, že u vědomí toho, že to, co teď sklesáme, tak budeme muset šplhat při návratu. Nebudu napínat, tahle cesta byla super pro horské cyklisty - neustále nahoru a dolů. Však jsme také potkávali pořád buď skupinky bikerů, nebo sólisty. K jejich cti budiž řečeno, že z více jak padesáti kolařů byl jen jeden, co měl e-bike. Zvláštní bylo, že mezi nimi nebyla žádná žena. Ale za ta klasická kola - respekt, chlapi.

No abych to neprotahoval. Nakonec jsme dorazili i na vrcholek Klášťova. I vrcholovou kešku jsme našli. A došli i zpět k autu. Ušli jsme nějakých třináct a půl kilometrů. Nastoupali čtyři sta dvacet tři metrů, což jsme teda určitě nečekali, aspoň já teda ne. Táně koleno vydrželo a já jí podezřívám, že ačkoliv tvrdila, že do kopce funí a nemůže, že tajně zapojila nižší rychlost, protože mě neustále virtuálně tlačila do zad a vypadalo to, že mě každou chvíli otráveně předběhne. Pro kešku z kopce také nějak moc zčerstva pádila.

Oběd cestou zpět moc nevyšel - děvčata v Motorestu Syrákov asi něco dobrého šlukovala, protože se neustále hihňala, ale zapomněla na mě s polévkou a jídlo samo taky nebylo úplně supr. A frgále z Kozlovic rozhodně nejsou nejlepší v kraji, jak tvrdila Táňa. Sice jsme je snědli, ale příště radši do Hukvald. Tam mi chutnají víc, mnohem víc.

No a to už bylo téměř všechno z naší dovolené na severu Moravy. Cestou domů jsme si ještě odškrtli poslední kopec, nebo spíše kopeček. Dva kilometry od Bělotína je Lučanská stráž, nejvyšší to bod Moravské brány. Má celých tři sta třicet devět metrů nad mořem (co by to přírodě udělalo ubrat šest metrů? Hned by bylo v žákovských knížkách místních kluků a děvčat míň pětek. Škoda...). Cestou se projdete hezkým stromořadím snad všech existujících ovocných stromů, projdete sadem nádherných švestek (bude co pít) a zastavíte se před polem nějaké užitkové plodiny. Samotný vrchol je asi třicet metrů v poli, a protože nejsme barbaři, tak do pole nelezeme. Tohle stačí, však horolezci také nechávají nedotčený jakýsi vrchol v Himalájích, jenž je považován místními za sídlo bohů. A to už bylo opravdu vše, tohle byl v pořadí vrcholek číslo osmdesát dva. Prošli jsme se celé dva a půl kilometrů a nastoupali metrů čtyřicet.

Fotky najdete tady - ze Stezky v oblacích, z Malého Javorníku, z Almina kopce, z Klášťova a z Lučanské stráže. Koho zajímá Garmin, ten mi napíše a já pošlu linky.