Drkolná - po karanténě zase do kopce
Uff, to to trvalo. Pokud to někdo vydržel a sem tam se na moje stránky podíval, tak lehce zjistil, že se tu vlastně od loňského října nic nedělo. Ano, na žádný kopec jsem od výstupu na Ještěd nevylezl. Ono se to nějak nedařilo, nenašel jsem sílu překonávat pokaždé bolest a cpát se práškama, které navíc příliš nezabírají, se jednomu taky nechce. No a pak přišla karanténa...
No nic, lenost nejde stále omlouvat různými chorobami a COVIDem donekonečna a tak jsme s Kačenkou opět vyrazili. Po tak dlouhé době je samozřejmě fyzička v háji. Takže volím jeden z těch nižších vrcholků - Drkolná (729 m.n.m.) je nejvyšším bodem Blatenské vrchoviny. A navíc vybírám nejkratší cestu z blízkého sedla, kde se dá slušně zaparkovat.
Předpověď počasí slibovala déšť a přeháňky, a kupodivu nelhala. Naštěstí se kolem Plzně počasí umoudřilo a peleríny tak mohy zůstat v autě. Les byl sice pořádně mokrý, což se ukázalo hlavně těsně pod vrcholkem. Tam se cesta změnila v zarostlou pěšinu a vlhká tráva proměnila naše kalhoty v mokroty. Nicméně vrchol jsme dobyli a máme tak nezbytné vrcholové foto. Podle informací se místní tyč ztratila již před několika roky. Ale nenalezli jsme ani geodetický kámen, možná že tam někde je schovaný v trávě. Ale... byla po pás, bylo jí hodně a děsně mokrá. Tak jsme vršek identifikovali podle radioamaterské cedulky jenom a snažili se najít vrcholovou kešku, která tu samozřejmě je. Jako na každém správném českém kopci. Chvíli jsme sice bloudili, ony ty smrčky z nápovědy už začínají přecházet do kategorie smrků. Ale neodolala a tudíž i na Drkolné máme kešku odlovenou.
No a další kopec je zdolán. Jenže to celé zabralo sotva hodinku. Co s načatým dnem? Přece nepojedeme hned zase zpátky domů. Naštěstí je kousek za Klatovami vodní hrad Švihov. Byli jsme tam kdysi hodně dávno, ještě jako svobodní studenti na cestě kolem západní hranice na kolech. Kačenka si to dokonce ani nepamatovala, takže je vidět, jak dávno to bylo. Po cestě si vyčekáme asi poslední dávku jahod v jahodárně v Klatovech a odtud je to do Švihova už jen kousek.
Zaparkujeme na náměstí (dvacet korun na tři hodiny) a než vyrazíme ku hradu, jdeme se občerstvit. Restaurace "U Hradu" je hned u parkoviště a jakkoli vypadá jako ordinérní hospoda, můžu ji s klidným srdcem doporučit. Hovězí polévka výborná, možná jen nudle mohly být méně rozvařené. To však víc než dostatečně vynahradila koprovka. Byla přesně taková, jakou mi vařívala babička, která pocházela z vesničky nedaleko odsud. Hovězí maso ani knedlíky neměly chybu, takže já tuhle hospůdku hodnotím hodně vysoko. Přijemná a rychlá obsluha také bodovala. A jak Kačenka? Její kuřecí plátek s americkým bramborami prý také obstál na výbornou. Jen nenašla na sáčku od bylinkového čaje jaké že konkrétní bylinky obsahoval. Ale to jistě uznáte nebyl důvod k nespokojenosti.
No a co ten hrad? Byl stále na stejném místě I po těch více než třicetipěti letech. A i to nádvoří, kde se natáčela slavná pohádka Tři oříšky pro Popelku, je stále stejné. Hrad je pěkně opravený, zato vevnitř je minimum vybavení. Má to logické vysvětlení - kdysi ho přestavěli na sýpky a veškeré vybavení si hradní pánové odvezli jinam. Ale prohlídka je docela zajímavá a ani průvodce nebyl špatný. Možná zajímavější je okolí hradu, kde jsou dnes renovované zbytky původního opevnění a plno vodních prvků.
A po prohlídce ještě nezbytná zmrzlina od vysmáté mladičké zmrzlinářky a pak už šup do auta a směr Libušín. Doma se nic nezměnilo, akorát... co to svítí v trávě? Takže nakonec i ty houby jsme nasbírali a ani jsme nemuseli chodit hodiny po lese. Stačí vyjít v pantoflích na zahradu.
A výkon? Záznam si můžete najít tady na Garminu https://connect.garmin.com/modern/activity/5116624033. Fotky najdete v odkazu dole pod textem. A kam se vydám příště? To ještě uvidím podle situace a kondice. Možná na víkend na Šumavu a její nejvyšši vrcol na české straně. Nebo na sever. To se ještě uvidí.