Jak jsme nespadli z Libína a došli na Velký Mehelník
Měl to být krásný víkend v Jižních Čechách s prohlídkou tří historických měst. Čekal nás s Kačenkou Libín, nejvyšší bod šumavského podhůří s 1093 metry. A další den jsem naplánoval Velký Mehelník, vrchol Táborské pahorkatiny na kótě 633 m.n.m. A k tomu Strakonice, Prachatice a Písek, všechno pěkná jihočeská města. Nakonec se vše podařilo, ale znáte to - tak dlouho se vše daří, až se to jednou vyvalí. Nic vážného, žádné ztráty nebo ohrožení zdraví, ale maličkosti, které vás otráví. Nicméně pěkně popořádku.
Jihočeské vrcholky nejsou právě v jednodenní vzdálenosti od Libušína, a tak jsme vyrazili už v pátek do Strakonic. Nedá se říct, že by cesta pěkně ubíhala. Obchvat kolem Prahy mezi D5 a sjezdem na Barandov prostě v pátek odpoledne nepobere vše, co se tudy snaží procpat. A tak první hodinu jízdy prostě pro-popojíždíme. Ale nakonec nás vítá D4 ... víte čím? Ano, pomalu popojíždějící kolonou. Tentokrát šlo o nějakou poruchu vozidla u Jíloviště. Já jsem starý nervák, tudíž mi to klidu nepřidalo. Ještě si ve Strakonicích vystojíme nadvakrát frontu u semaforu na opravované silnici a už dohledáváme zamluvený penzion. Ani nás nepřekvapí, že jsme napoprvé nenašli, ale napodruhé se trefujeme do správné odbočky.
Krátce - každému tenhle penzion Na Zborově v nejstarším dochovaném strakonickém zájezdním hostinci doporučuji. Historická budova citlivě upravená k novému účelu, dvě restaurace, slušné vybavení a velice ochotný a příjemný personál. Ještě podvečerní prohlídka Strakonic, kde dlouho hledáme kopiii sochy Moai (kdo ví co je moai má bod, kdo neví, ptá se strejdy Googla). Večer zjišťuji, že jsem nechal doma nabíjecí kabel na Garmina, a protože je to proprietární řešení, tak nezývá než se modlit, aby baterka v hodinkách vydržela oba dny. Snad.
Ráno snídaně plná vajec, což je možná dobré na cholesterol, ale hůř se to tráví. Nicméně to hodně a na dlouho zasytí. A už vyrážíme směr Prachatice, odkud hodláme zdolat Libín. Ani ne za třičtvrtě hodiny jsme tam a kupodivu žádný kufr po cestě. Mělo nás to varovat... Protože ani ne po kilometru hned bloudíme, když se bezhlavě vrhnu přes silnici na cestu, zatímco jsme měli jít právě po silnici a odbočit až další lesní cestou. Ale všimneme si toho poměrně brzo a tak ztráta není velká.
Míjíme bývalé lázně (kdo ví, že v Prachaticích byly lázně? Já to nevěděl se přiznám.) a po chvíli opouštíme turistickou značku a vydáváme se po místní křížové cestě ke kapli sv. Filipa Neri. Stoupání není nijak vražedné a jednotlivá zastavení ho rozbíjejí tak šikovně, že brzo už máme před sebou zmíněnou kapli. Odtud se dá na vrchol Libína buď pokračovat stejnou cestou a postupně přes lesní silničky dorazit až na kopec. Nebo ... na mapě je vyznačená cesta přímo na hřeben a doopravdy kousek od kaple pěkná cesta začíná. Tak šup po ní, aspoň budeme na vršku co by dup.
Cesta nestoupá nijak závratně a prvních zhruba pětset metrů je krásně udržovaná a široká. Když se pak na ní obejví první vyvrácené stromy, přelézáme je ještě s úsměvem. A pak najednou poměrně velký vývrat několika kmenů a za ním je místo cesty jen těžko rozeznatelná pěšinka. Přece to nevzdáme, říkáme si - teda hlavně si to říkám já - a pokračujeme v přelézání znovu a znovu se opakujících vývratů. Ale padlé stromy přestávaji být "čerstvé" a víc a víc jsou ztrouchnivělé (Už jste se někdy opřeli naplno o ztrouchnivělý strom? Já už jo a je to fuj.), kolem přibývá skalek a skal, to vše je hustě porostlé ostružiním a kopřivami. Navíc se kopec hodně zvedá a svah se stává téměř kolmým. Sice pokračujeme ve správném směru, ale o cestě se již dávno hovořit nedá. Když nad jedním svahem přelézám veliký kmen, na kterém není kde se zachytit, a zcela logicky začnu klouzat dolů, kde je jen velká díra, přepadne mě myšlenka na ústup. Oba jsme dodrápaní od ostružin a skály nad námi neslibují lehkou cestu. Skálolezci teda nejsme. A tak šikmo dolů svahem na křížovou cestu je asi to nejlepší řešení. Během slézání dolů poprvé udeřily blesky a zahřmělo. Zatím naštěstí jen přes údolí. Takže po chvíli stojíme opět u dvanáctého zastavení podrápaní a špinaví, ale spokojení, že máme pod nohama pevnou cestu, která spolehlivě někam vede. Odměňujeme se nalezením kešky u kaple a volíme bezpečnější pokračování. To co jsme chtěli ušetřit na čase a vzdálenosti, jsme stejně naším kamzíkováním nabrali.
Lesní silnice jsou v lesech města Prachatic krásně udržované, nemají prudká stoupání a dokonce tady najdete studánku s pomníkem Oldřicha kůrovce Kotrouše. Krátké občerstvení (voda je tu fakt dobrá) a dostáváme se na značenou turistickou stezku. A ta nás dovádí okolo lanového centra, které je plné rodičů s dětmi visícími na lanech ve větvích (barevné opičky, nic jiného mě nenapadá v tu chvíli), k našemu cíli - Libín je dobyt. Ač to tak nevypadalo v jednu chvíli, tak jsme to dokázali. Navíc je tu pěkná rozhledna, tudíž i výhled do kraje zajištěn. Odměňujeme se svačinou a míříme do Libínského sedla, kde by měla být další keška. Nevšímáme si hřmění, které nás provází většinu dne a vesele sestupujeme kolmo dolů kopcem po lyžařských cestách. Někde před sedlem práskne nad našima hlavama a spustí se pěkný slejvák. Rychlá operace vybalení bund z batůžků, ale liják je tak silný, že nás zahání pod větve silného smrku. A máme hned promoklé kalhoty a jen v botách je sucho - goretex je holt goretex. Naštěstí to není celodenní lijavec, ale červnová bouřka. A tak za chvíli už kráčíme po sjezdovce a brzy nás vítá Libínské sedlo. Tady úspěšně odlovíme kešku u turistické chaty. Bundy ale nesundáváme, protože déšť se ne a ne rozhodnout, že by skončil.
Další pokračování nás zavede na Zlatou stezku, kde je naučná stezka až do Prachatic a kde se doufáme o této zajímavé kapitole našich dějin dozvíme víc. Jenže jsme se dozvěděli o včelách a o chovu ovcí, ale nic zajímavého o stezce. Takhle si stezku naučnou teda nepředstavuju. A tak zklamaně míříme do Prachatic, kde je aspoň velice hezky zrestaurované náměstí (žádný dům není v havarijním stavu a žádný moderně nevkusný přístavek tu nemají). A když objevíme velice pěknou malou kavárnu s vynikající kávou a výbornými dorty, začínáme i naše podrápané nohy a ruce považovat za nutný "zisk" dnešního výletu. Přidejte ještě velice přijemnou a šikovnou obsluhu, abych nezapomněl. Takže v Prachaticích doporučuji kavárnu Bonfery, hned vedle kostela sv. Jakuba Většího. Fakt dobrý.
Cesta zpět do Strakonic začala mým obvyklým zakufrováním. Ale Kačenka rychle našla náhradní variantu, která neměla chybu. Jenže ... i na ní byla objížďka a na objížďce spadlý most. Takže poslušně zpět a jet další možností, která naštěstí vedla už do Strakonic. A aby nebyl všemu konec, tak ve Strakonicích byla uzavřena vybraná trasa, tak jsme opět chvíli bloudili a nalézali. No a na závěr dne jsem si v restauraci "Sůl a řepa" (ráno se to jmenovalo Sůl a Pepa, ale pak jsme se dozvěděli, že to byl jen vtip) polil kalhoty šťávou ze steaku poté, co zvolené jídlo nebylo a ani vybrané víno se nenacházelo v restauračním vinném sklípku. To už snad stačilo, ne? A tak jsme zakončili první den s úspěšným výstupem politými kalhotami.
Den druhý - Velký Mehelník - nejvyšší bod Táborské pahorkatiny. Snídaně i odjezd proběhly bez problémů a penzion můžeme s klidem doporučit. Na výjezdu obvyklý problém s mojí interní navigační tvrdohlavostí (já vím Kačenko, že tě mám poslouchat), ale vyřešila to otočka na silnici a odbočení do správného směru. V Písku rychle nacházíme vybrané parkoviště na začátku Cesty bolestných kamenů (velice zajímavý nápad studentů, vřele doporučuji si přečíst). Po malé rozepři se ukazuje, že bych měl na všechny kopce lézt vždy s někým a vydáváme se správnou cestou. Kolem kamenů to pěkně odsejpá a brzy jsme v prvním postupném odpočívadle - Vyhlídce píseckých lesníků. Tady odlovujeme dnešní první kešku a vesele pokračujeme k blízké rozhledně Jarník. Daší skvěle postavená s vyhlídkou nad vzrostlými stromy. Vřele doporučuji - jen sloupy páry stoupající z chladících věží Temelína za obzorem trochu kazí dojem z nádhery jihočeské krajiny.
Cesta dál je chytře vymyšlená (kdopak asi připravoval dnešní trasu...), protože vede po malých etapách od ukazatele k ukazateli, což vám vpodstatě ani neumožní všimnout si stoupání. A už je tu poslední odbočka z lesní silnice přímo na Velký Mehelník. Ještě malý úkrok vpravo ke studánce, která ač dobře udržovaná, neposkytuje žádnou vodu pro cestovatele. Zvláštní - asi důkaz toho, jak moc sucho je u nás, ale po včerejším podšumavském lijáku to působí divně. No nic, vzhůru na Mehelník, kam opravdu po pár krocích dorážíme. A další vrchol Top94 je v kapse. Baterka v hodinkách kupodivu drží, byť neustále ukazuje ikonu prázdnosti. Následuje nezbytné vrcholové foto, odlovení kešky u skalky, co jí přisuzují roli stolu pro dávnou loupežnickou tlupu a pak už jen pěkný povlovný sestup do civilizace až do Písku.
V Písku ještě obdivujeme nejstarší dochovaný kamenný most v Česku, než zamíříme do Kolkovny (kdo uhodne po kterém kopci jsem už v jiné Kolkovně byl, má bod a třeba pusu nebo pivo v Kolkovně), protože hlad je holt hlad. Číšnice nás ještě než stačíme začít objednávat zpraží upozorněním, že kuchyně nestíhá a minutky trvají min hodinu. Tak volíme syté polévky a jahody s mátovou zakysanou smetanou v tortillové misce. A špatné se v dobré obrátilo. Tohle jídlo dáváme na náš receptář - máta rozdrcená s cukrem a tím posypané jahody na smetaně a to celé opravdu v misce z tortillového těsta - jedním slovem báseň. Jen šampus k tomu chyběl.
Po obědě prohlídka historického centra Písku, odlovení kešky v místním Í-čku (poprvé musím k tomu použít heslo, abych ji vymámil z usmívající se paní) a pak obdivujeme stále hezkou a moderní výstavbu na nábřeží Otavy. Když si představím, že to svého času v Písku vyvolávalo dost odpor... No a pak už jen do auta a s autem do zástupu jiných aut, která se jako my vracejí z krásného víkendu v jižních Čechách. Se dvěma dobytými vrcholy Top94 a kupou zážitků pěkných, pěknějších a také nepěkných. Co je pak proti tomu skutečnost, že mi ještě volá paní z pensionu, že jsem tam zapomněl nabíječku na mobil. Stejně je už špatnej :o) Ale dokazuje, že pension je fakt dobrej - pošle mi ji domů. Jo a ty hodinky nakonec vydržely nejen na Velký Mehelník, nejen do Písku, ale až domů. Fakt dobrý.
A nakonec něco málo pro analytiky a statistiky - linky na oba výlety v mém Garminu - Libín a Velký Mehelník. Ušli jsme skoro 16 a 12 km, nastoupali 641 a 354 m. K dnešku jsem na Top94 nastoupal celkem 3321 m a ušel 144,2 km. Nic moc, ale bude víc. Album obrázků z obou kopců a tří měst je tady. Video ještě není, dodám do galerie co nejdřív. No a to je vše, další na programu jsou zajímavé kopce na severu - Kraličák a pak dva v podhůří. Budou to solovýstupy, tak zkusím, co vydržím. Snad definitivně nezakufruji, nebo nespadnu s Kralického Sněžníku. Držte mi palce.