Kladský trojboj

A je to tady - sedím v autě a mířím na sever do Kladska. Mým cílem na nejbližší dva a půl dne je Kralický Sněžník, nejvyšší ve stejnojmenném pohoří (1424 m.n.m.), pak Jeřáb, co je se svými 1003 m.n.m. nejvyšším bodem Hanušovické vrchoviny a jako poslední je v plánu Hůrka, která by měla být nejvyšší v české části Kladské kotliny s 585 metry. Přede mnou jsou dva volné dny, plno zážitků a jistě hodně bloudění, protože tohle je další solo výstup. Nikam nepospíchám a čekám kdy se na dálnici začnu posouvat vpřed slimáčím tempem, ale tentokrát se žádné zácpy nekonají a já poměrně brzo dorážím do cíle ve Velkých Losinách.

Penzion Villa Aurelie je přesně takový, jak sliboval jeho web - luxusní vybavení, klidné prostředí uprostřed lázní, výborné služby, slušná snídaně... jen paní, která to vše vede a obhospodařuje by mohla být trochu míň hovorná. Ale i tak dávám čtyři a půl hvězdiček z maximálních pěti. Před večeří ještě vyrazím na okruh Losinami, při kterém mě geocaching zavede na vyhlídku nad městečkem s nádherým panoramatem Jeseníků. Mám pořád ještě chuť objevovat, a tak mířím k poslední kešce na druhém konci městečka (když jsem předtím ještě odlovil jinou v pokladně historické ruční papírny). U poslední kešky jsem se ale krutě zaseknul. Podle nápovědy měla být jednoduše nalezitelná, na betonovém sloupku od plotu na háčku zezadu. Hmm, sloupků jsme prohlédnul asi padesát, ale nikde nic. Navíc byl ten plot hodně rezavý, píchnul jsem se o něj do palce a nějak mi to stále krvácelo, bílé tričko přestalo být bílé, u plotu plno kopřiv... no na geocaching asi nejsem dost trpělivý. Což se ostatně potvrdilo během následujících dvou dní ještě několikrát. Nechal jsem tedy hledání a šel na doporučení té paní z Villy na večeři do pizzerie Hotelu Istria. Což byla teda velká chyba - tam rozhodně nechoďte. Obsluha pod psa, jídlo špatné, víno odporné... jak obvykle dávám spropitné, tak tady jsem si to nechal vysázet do posledního halíře. A aby den ještě neskončil, zkusil jsem odlovit kešku na nádraží. Ovšem nejsem klavírista a mé prsty prostě do té trubky na to, co vypadalo jako keška, nedosáhly. Tak jsme radši šel spát.

Ráno vyrážím brzy směr Dolní Morava, odkud hodlám šlapat až tam, odkud už to výš nepůjde. Pěkně jsme si zakroutil volantem na vedlejších silničkách a brzo dorazil na parkoviště v Dolní Moravě. Krátký výšlap k lanovce, protože nejsem žádný hrdina a když to jde, tak si ulevím. Takže po půl desáté opravdu vyrážím od chaty Slaměnka pod horou Slamník na cestu. Rychle odlovím kešku na první z mnoha vyhlídek (znáte to, jak první vyhrání z kapsy...?) a po asi dvou kilometrech mírného stoupání přichází první opravdový svah. Nádherná cesta lesem vede až na boční hřeben do výšky 1250 metrů. Po hřebeni to už pak jde ráz na ráz - Podbělka s množstvím řopíků, které tady před válkou postavili jako součást obranné linie. Někde tu je keška, ale hledám asi pět minut a vzdávám to. Možná na mě působil řídký vzduch - jsem ve výšce přes 1300 metrů. Teprve na dalším vrcholku, kterým je Sušina (1321 m.n.m.), se mi zadaří. Až sem postavili vojáci před válkou nákladní lanovku a v základech její horní stanice nacházim krabičku. A zároveň se dozvídám zajímavé informace z kapitoly naší novodobé historie.

Cesta stále vede po vedlejším hřebeni a mezi stromy je stále blíž a blíž můj dnešní cíl. Kolem je plno uschlých pahýlů smrků, ale zda je to výsledek emisí, nebo je prostě tady v rezervaci nechávají být, to nevím. Ale místy to působí až strašidelně. Než dojdu na červenou značku, která vede po českopolské hranici, stačím ještě odlovit jednu kešku a jednu marně hledat a nenajít. Jak jsem už napsal - nemám na to dost trpělivosti a když je kolem plno boruvčí po kolena a v něm pařezy a padlé stromy, tak po několika pádech nemám moc chuti do hledání. To radši přidám do kroku a za chvíli už stoupám k pramenu Moravy pod vrcholkem. Voda je tam krásně studená a i když tady nahoře není slibovaných 33 stupňů, tak přijde vhod a osvěží. Před pramenem ještě skouknu sochu slůněte, co tu stojí již od 19. století a samozřejmě si s ním musím udělat selfie. Snad na něm nepůsobím moc infantilně.

No a od pramene je to už jen jedno prudké stoupání a brzo stojím pod vrcholovou tabulkou. Překonal jsem výšku 1400 metrů a odškrtávám si další bod na seznamu. Ještě vylezu na hromadu kameni, co tu zbyla po rozhledně, kterou na polské straně hory už dávno zbořili. Že v té hromadě má být keška ani moc nepřemýšlím, protože tu je plno Poláků a já je rozhodně nebudu vyhánět, abych převracel každý kámen v té hromadě a hledal krabičku.

Cesta zpět k autu vede chvíli po lavinovém svahu, kde prý někdy dokonce laviny i padají. Ale brzo dorazím do lesa a když se dostanu k toku Moravy, nezbývá už mnoho. Ještě jeden malý vodopád, pak uhýbat koloběžkám, které se sem dostávají od horní stanice lanovky pěknou úboční cestou, a potom už jen poslední foto "Stezky v oblacích" z dálky předtím, než odemknu auto. Na to, že jsem půl dne šlapal do kopce a druhou půlku dolů, se cítím docela dobře. A tak měním plán a rozhoduji se, že ještě zdolám Hůrku, nevýrazný, leč nejvyšší vrcholek Kladské kotliny nad Červenou Vodou.

Zapomněl jsme se samozřejmě podívat na mapu, jak se dostanu k Hůrce co nejblíž. Ale asi někdo nade mnou drží dnes ochrannou ruku a já nejen že nebloudím, ale dokonce zaparkuji tak, že přímo vedle parkoviště je keška. Nechám si jí ale jako zákusek nakonec a vyrazím za vrcholkem. Kolem Červené Vody jsou mnohem vyšší kopce, některé s rozhlednami, na které vedou turistické, dobře značené cesty. Já ale mířím na malý nenápadný kopeček nad posledními domky, kde uprostřed pastviny stojí triangulační bod. A tam chci dojít. Když se blížím ke svahu, malý hřbítek mi zakrývá něco, co se pase za ním. Říkám si, že nějaká kravka a jdu dál. Jenže jaké bylo moje překvapení, když se nad hřbítek najednou zvedne hlava s dlouhýma ušima - lama. A další. Jsme snad někde v Peru? V ohradě byly celkem čtyři a je nejisté, kdo z nás byl překvapenější, když jsme se navzájem zahlédli. Kozy kamerunské ve vedlejší ohradě byly už jen malým dodatkem. Co všechno člověk nepotká na českém venkově. Inu stáváme se světovými.

Hůrku jsem snadno pokořil, prodral se zpět ne již kolem lam, ale přes kopřivy a zamířil ke kešce. No nebudu zdržovat, našel a odlovil jsem. Ale chvíli to zabralo. Naštěstí jsem původně vzděláním vlastně aplikovaný fyzikální chemik, a tak značky jako Fe a H2O jsou pro mě snadno rozluštitelné.

Takže se dá říct, že to byl úspěšný den. A když jsem ho zakončil o poznání lepší večeří v restauraci Losín v papírně (velice kvalitně připravené maso, dost dobrá příloha, výborný Březňák, fantastická obsluha) začal jsem se těšit na to, co mě čeká zítra.

Předpověď počasí slibovala cosi jako dramatický pád teploty a nějaký ten déšť. Ráno opravdu bylo chladno - ze včerejších 33 spadla teplota na 8, které ukazoval teploměr na zdi ve stínu. Nic moc popravdě, ale nejsem žádná křehotinka. A taky mám dobré vybavení. Takže snídaně, sbalit a vyrazit do Králík, odkud povede moje dnešní cesta. Opět něco krásného točení volantem (po těch letech na D1 si prostě musím užít ještě pár posledních dní s tímhle autem, které mě sloužilo a vozilo téměř devět let) a brzo vyrážím směrem na Jeřáb.

Nejdřív musím ale vystoupat ke klášteru Hedeč nějakých 200 výškových metrů stále do kopce. Po cestě pěknou alejí mají být dvě kešky, ale holt ta moje netrpělivost - dýl jak deset minut prostě hledat nevydržím. Zato výhled je nádherný na všechny strany. A to se taky počítá. U kláštera na chviličku zastavím, už proto, že si ti, kdo tady byli internováni v dobách bolševismu, zaslouží alespoň malou vzpomínku.

Cesta dál vede kolem pěkného hotýlku Kačenka a už jen kvůli tomu názvu si říkám, že až tudy půjdu zpátky, stavím se na obídek. A taky mě hodně láká to, co mají napsáno na cedulích venku jako nabídku. Jistě si pochutnám. A s myšlenkami na jídlo mířím k rozhledně Val. Ona je to teda hlavně základnová stanice Vodafonu, ale taky je to pěkná rozhledna. Nic pro kamaráda Adika, schody jsou průhledné, ale já naštěstí netrpím problémy tohoto rázu a rychle jsem nahoře. Odměnou je mi parádní výhled kolem dokola na všechny geomorfologické celky okolo - Hanušovická vrchovina, Jeseníky, Kralický Sněžník, Kladská kotlina, Orlické hory a možná i něco dalšího. Kochal bych se dlouho, ale jednak musím dál a jednak tady někde má být keška. A tady jsem nemusel pokoušet mou trpělivost a rychle dohledal a odlovil. Tak to má být a ne, abych se prodíral kopřivami a borůvčím, zakopával o padlé stromy a špinil se o rezavý plot.

Cesta dál vede pastvinami, na které se nemá chodit, protože se na nich pasou býci. A jistě uznáte, že je lepší jít svou vlastní rychlostí, než závodit s tunovým funícím zvířetem. Které má navíc rohy. Takže mířím k lesu a cestou na hřeben Jeřábu. Moc výhledů tu není, takže nejde moc vychutnávat krajinu kolem, ale aspoň tu rostou borůvky, které se dají jíst. Nahoře na hřebeni je keška, kterou jsem samozřejmě nenašel - motal se kolem nějaký sběrač borůvek. A já nemám to srdce ho zabít, aby neviděl, jak nalézám. Popravdě se mi nechtělo lízt zase do borůvčí, protože žádná cestička tam nebyla. A taky nebyl signál a já nevěděl, že si mám kešky nahrát předem do telefonu. Což se ukázalo na vrcholku Jeřábu, kde jsem se pokusil aspoň hledat, ale po několika pádech v borůvčí a ztrátě tužtičky jsem to taky vzdal. Jsem tu přece hlavně kvůli kótě 1003 m.n.m. a tu jsem zdolal. Třetí vrcholek ve dvou dnech!

Na zpáteční cestě jsem ještě okouknul pramen Tiché Orlice (ale jo byla tam někde keška, jenže nemám tu trpělivost hledat něco, co nevím jak vypadá a kde přesně to je), vybojoval stínový boj s rozzuřeným jezevčíkem a mašíroval k vyhlédnuté hospůdce. Měl jsem ale běžet - bylo plno!!! Chvíli přede mnou přijeli do rodné země rodáci a obsadili všechna volná místa. Můj krásný plán je v troskách. Minulý víkend motorest U Vladimíra a teď to měl být hotýlek Kačenka. To se mi už nepovede. Škoda. Ne, že by oběd ve Zlaté Labuti v Králíkách nebyl dobrý, naopak byl velice dobrý. Ale přece jenom Kačenka je Kačenka.

A pak už jenom dlouhá cesta po silnici a pak dálnici číslo 11 do Prahy s několika semafory tam, kde opravují a opravují (tak ne jen na D1) a skrz několik lijáků. Měl jsem za sebou nachozených celkem 38,36 km a nastoupaných 1115 metrů. Na seznamu jsem si odškrtnul další tři vrcholky, odlovil několik kešek a několik ani nenašel (ale většinou jsem zkusil najít), měl jednu otřesnou večeři a jednu výbornou a spal v nádherném penzionu. Takže docela dobrý výsledek - já jsem spokojený. A tak to má být. Jo a taky jsem ani jednou nezabloudil při řízení. Lepším se, ale dal bych přednost nebýt při dobývání sám.

Nakonec něco pro milovníky statistik - tady Kralický Sněžník na Garminu, tady Hůrka a tady Jeřáb. Pro ty, koho zajímají obrázky, tak je odkaz zde. Pokud tam ještě není video, tak vydržte - brzo bude.

No tak to je asi všechno - další kopce se už třesou, až je zdolám. V plánu je teď za pár dní Děčínský Sněžník, ale jistě se před něj nějaký nacpe. To už tak bývá.