Krajem uranu a kopřiv na dva kopce

A je tu opět další víkend a já vyrážím tentokrát na sever. Dnes je přede mnou výzva dvou vrcholů z Top94, oba na území, které dlouhá léta nebylo přístupné pro normálního občana. Ralsko (je s 696 m.n.m. nejvyšší v Ralské pahorkatině) je docela výzva. Zvedá se o 400 metrů nad údolí řeky Ploučnice v Mimoni, odkud hodlám vyrazit. Takže zřejmě slušný kopec na vzdálenosti šest kilometrů po červené značce. To druhý dnešní kopec - Rokytská horka (410 m.n.m.) v Jizerské tabuli mi to jistě vynahradí. Tam předpokládám stoupání do 30 metrů.

Ráno mě naše kočka budí už kolem šesté, takže mám dost času na přípravu i na kontrolu počtu a lokací případných kešek po cestě. Aby to nebylo jenom nahoru-dolu, tak plánuji i okruh kolem bývalé sopky Ralsko. Jednak se podívat na obranné řopíky, které nás kdysi snad měly ubránit před fašisty, a jednak se pokusím lovit a lovit, až nějakou tu keš ulovím. Hlavně bych rád tu na kopci, protože jsem zjistil, že dokonce existuje seznam kešek na Top94 (ale ne všude jsou uložené bohužel).

Jedu sám, tak čekám několik krutých chvil při bloudění a hledání cesty. Možná je to tím, že sám se líp soustředím, nebo se zlepšuji, ale stále ne a ne zabloudit. Každá odbočka je správně a já neomylně mířím přes Kokořínsko, Dubou a Doksy do Mimoně. Odsud vede ta slíbená červená značka. Vše začíná vedle pěkné zámecké zahrady (ač zámek dávno bolševici zbourali). Do vsi pod kopcem, která se jmenuje Vranov (kolik jich jen u nás je...) vede z města krásná lipová alej. Je víc jak dva kilometry dlouhá a podle zvuku to vypadá, že letos tady budou mít hodně lipového medu.

Mezi stromy se ukazuje již můj dnešní první cíl i se zříceninou hradu na jeho vrcholku. Ale není to jediný hrad, který se ukazuje. Odsud je vidět i Bezděz a řeknu vám, to je snad ještě prudší stoupání. Aspoň jak si to ze školního výletu pamatuji. Klidně si to někdy zkuste porovnat. Ono bude ten Bezděz vidět ještě dost častokrát během dneška můžu dppředu prozradit a překoná ho až při jízdě zpět Kokořín, což je teda mnohem parádnější chalupa.

Ve Vranově stojí za zmínku chaloupka pod místní skalou Džbán (je na fotkách), jinak standardní vesnička, plná víkendových chalup. A za Vranovem začíná stoupání a hned pěkně zostra. Žádná selanka, na Juliinu vyhlídku nad vsí je to pořádných 100 výškových metrů. A to na necelém třičtvrtě kilometru. To teda ta manželka majitele Mimoně, co jí to tu nechal vystavět kdysi a která se ráda kochala výhledem do kraje, musela být dobrá sportovka. Protože si nedovedu představit, jak by jí vynášeli tím svahem. Možná ale jezdila na koni, ten by to mohl zvládnout. Podobnými úvahami se bavím, zatímco funím do kopce a utírám pot s čela. A tak si ani nevšimnu odbočky (byl jsem tu nějak rychle, asi se mi záhadně vylepšuje kondice) a vesele vystoupám o pořádný kus výš. Takže pěkně zpátky dolů, vyhlídku si přece nenechám ujít.

A přátelé - ano. Stojí to za to. Z vyhlídky je vidět pěkný kus středohoří, byť je vzduch plný vodních par a vše je lehce zahaleno v oparu. Ale Bezděz, ten se nedá a je prostě vidět i s hradem. Aspoň do kraje je vidět parádně. Někde je tady keška ukazuje mi telefon, jenže je to mimo moji kategorii. Takže žádné zdržování a šup pěkně do kopce.

Nejdřív údolí, pak hezky po hraně svahu takřka kolmo vzhůru. Zrovna přemýšlím, že nikde nikdo a já si na chvíli orazím, když se za mnou ozve tiché "Ahoj"a kolem mě projde rychlým krokem borec s trekovými holemi. Lehounce, jako by ani nekráčel do téměř kolmého svahu. No to přece nemůžu stát a odpočívat, to dám. A tak se kousnu a jdu dál. Ne tak rychle jako on, ale odůvodním si to věkem a pak si vzpomenu, že jsem měl v šesté třídě anginu. Takže jsem vlastně hendikepován a nic se neděje, když na vrchol dorazím až po něm. Navíc mám dojem, že jsem ho už někde viděl. A pak si vzpomenu - na Streamu, když jsem dělal přípravu na dnešek, bylo krátké video o výletu na Ralsko. A reportér tam právě v tomhle prudkém stoupání potkal zrovna tohohle pána, jak šupajdil seshora dolů a při míjení jen tak ledabyle utrousil, že letos jde už po sedumdesátéosmé nahoru a dolu... Má to natrenovaný, to je jasný. Takže se to vyjasnilo a já můžu klidně pokračovat nahoru.

Prudký svah po chvíli přechází ve sklanatou pasáž, což je vlastně zarostlé kamenné pole pod vrcholkem. Překonávám i to a brzo se dostanu na poslední křižovatku. Červená značka pokračuje po vrstevnici, ale na hrad je to ještě asi 90 výškových metrů po odbočce na hrad. Cestička se vine opět prudce do kopce, ale není dlouhá a jde to jako po schodech. A už jsem pod hradbami, teda aspon pod tím, co z nich zbylo. A tady, u první vyhlídky, kolo. Lidi až sem tahají kola růčo, protože vetšina cesty je nesjízdná podle mě. A to mi taky potvrzuje majitel kola, že ho vytáhnul až sem. A bere ho za řidítka a míří dál nahoru k vlastnímu hradu. A já za ním, abych po dalších pěti minutách dosáhl svého dnešních prvního vrcholku. Mám další zářez na pažbě Top94.

Ještě tu kešku si připomínám. Není to složité - bude to buď skalka nebo strom. Aspoň tam vede neznatelná cestička mezi kopřivami. Opravdu - v dutině stromu se skývá krabička. Jenže moje nohy úpí... těch kopřiv. Co se dá dělat... Pak vylézt na hrad, kde toho sice moc není, ale výhled z některých částí je krásný. Když vám vrtulník letí hluboko pod nohama, má to něco do sebe. To jsou výhody těch sopečných kopců, které vyvažují prudké stoupání. Na hradě nejsem už sám, jsou tu i další cyklisti a pěšáci. Takže i vrcholové foto nemusí být jen můj ubohý pokus o selfie (doufám, že pokud někdo nahlédne do některého alba, tak není vždy znechucen(a) mými vrcholovými foty - uznávám, že fotograf zrovna nejsem). Tentokrát je to kdyžtak na pánovi s kolem.

Po nezbytném fotografování pádím zpět na poslední odbočku. Z ní ale ne zpátky po stejné cestě, ale pokračuji směrem na Noviny po Ralskem. To je jméno, že jo? Cestou odlovuji další dvě kešky, byť tu u staré vodárny jsem málem už vzdal. Vždyť já se na to místo díval celkem třikrát, dvakrát jsem do té dutiny ve vodárenské nádrži šmátral rukou, ale našel jsem ji až napočtvrté. To ta další za křížkem u cesty byla jednodušší. Jen zase ty kopřivy - proč to vždycky skrývají tam, kde zaručeně porostou...

Do Novin až nedojdu, ale stáčím se kolem kopce zpět na Vranov. Chvíli lesem kolem řopíků (kdo neví, co to je, tak tady najde vysvětlení). A pak po silnici chvilku. Kousek za malinkatou vesničkou Srní Potok, což je mimochodem další krásné jméno pro sídlo, odlovuji dnešní již čtvrtou kešku. Má opět být situována ke křížku, ale křížek jen zmiňuje a vesele se nachází až v lese za vsí. Nevadí, nebylo to složité. Teď mě vede žlutá značka a netrvá dlouho a jsem zpátky ve Vranově u skály Džbán, kde ráno začala cesta pořádně stoupat. Už to znám a rychle mířím k lipové aleji do Mimoně. Nad náměstím, kde parkuji, by měla být ještě jedna dnešní keška.

Copak o to, ona tam byla. Jenže to by panáček nesměl bejt zbrklej a místo zídky pod svahem prohledávat opěrné zídky zábradlí schodiště, co vede do toho svahu. Zabralo mi to půl hodiny, než mi došlo, že když mi GPSka ukazuje 9 metrů, tak to není před mým nosem. Pak už to bylo jednoduché a dokonce jsem ocenil, že při včerejším nákupu nevypadla z mého seznamu tužka. Takže to byla dnešní pátá krabička a zároveň poslední, protože u dalšího cíle - Rokytské Horky nemá žádná být.

Opouštím Mimoń (rozhodně tu nemají tak dobrou grapefruitovou zmrzlinu jako v Kačici, to můžu prohlásit se stoprocentní jistotou - měl jsem zkusit tu skořicovou) a přes Kuřivody mířím do lesů pod druhý dnešní vrcholek. Na silnici je vidět, že vznikla kdysi ve vojenském prostoru, který obhospodařovali naši východní okupanti. Ale pomalu se nakonec dostávám tam, kam jsem měl namířeno. Zaparkuji na kraji lesa a vydávám se někam směrem podle mapy, protože na Horku žádná značka nevede. A opět se ukazují výhody GPS - značka na mapě je přesně tam, kde má být a naměřených šestset metrů je správně a já jsem za deset minut na vrcholku.

Tady je to tak, jak se mi líbí - červenobílá triangulační tyč a geodetický kámen s křížkem označují nejvyšší místo Jizerské tabule. Ale to není vše! Na větvi vedle tyče visí v igelitu papír, kde je vysvětlení Top94 a popis Rokytské Horky z Wikipedie. Mám radost, že někdo si málo významného kopce váží tak, že sem, kam téměř nikdo nepřijde, umístil takové vysvětlení. Že by místní? Vůbec bych se se nedivil. Jinak je tady kolem totiž naprostý konec světa (možná by se to dalo vyjádřit pregnantněji).

Dneska jsem zvládl dva vrcholky a je vidět, že to jde. Endorfiny s adrenalinem pomalu vyprchávají a o slovo se hlásí žaludek. A tak vyrážím zpět k autu a s autem na cestu k domovu. Na odbočce v Kuřivodech je motorest U Vladimíra. To jistě každý uzná, že nemůžu nenavštívít. Navíc, když na tabuli mají jako dnešní lákadlo gulášovou polívku. Teda, je to standardní socialistická prefabrikovaná hospoda. Ani ta gulášovka nic moc. Pár brambor, maso chybí. Ale kvůli tomu jménu a taky, že ve čtyři odpoledne měli ještě slušné rohlíky, stálo za to se tu zastavit. A pak citronáda, ta byla dobrá a hlavně studená. A za stejnou cenu jako obyčejná kohoutková voda v Radnici. Při jídle jsem se vzdělával a přečetl si, že v Kuřivodech je tvrz. To jsem nevěděl a to musím vidět, řekl jsem si. Sice je v soukromém držení a můžete si ji maximálně obejít, ale i tak.

Cesta k tvrzi je pěkná, asfaltová. Ale už brána je hódně oprýskaná. Vedle brány je hromada suti a něco se mi na té hromadě nezdálo. Ten jeden kámen je nějaký divný... šáhnu na něj, zvednu a pod ním je krabička! Rychlá kontrola v telefonu a opravdu - je tu keška. Tak dnes budu mít šest kousků odlovených. Vracím se do auta pro tužku (to mi trošku ulevilo, začal jsem se bát, že chytám keškovou deviaci a budu je hledat všude. Asi jako vodáci na každé stružce po dešti koukají, kudy by se to dalo jet, nebo golfisti přemýšlí na každé louce, jak by to hráli. Tím vším jsem si už v životě prošel a teď tohle. Ale tužku ještě v kapse stále nenosím, to mě uklidnilo.) Po nezbytném zapsání logu obcházím tvrz. Impozantní stavba, ale kdo ví, jak to po všech těch vojácích s ní nakonec dopadne. A přitom tenhle kraj by potřeboval každý jen trochu zajímavý turistický tahák.

No a pak už jen do auta a volným výletním tempem krásným krajem směřuji k domovu. Po cestě ještě na chvíli obdivuji Kokořín a to je asi tak vše zajímavé, co jsem chtěl tady sdílet. Dnes jsem dobyl nejdřív Ralsko a ušel při tom 14,6 kilometrů a nastoupal 523 metrů. Záznam v Garminu je tady. Druhým vrškem dnes byla Rokytská Horka. Při jejím dobývání jsem ušel jeden a čtvrt kilometru a do výšky to bylo 28 metrů. A tady se lze podívat do Garmina. Fotky jsou jako obvykle zde (pokud jich tam je málo, tak se ještě všechny nenahrály. Pořád nám dnes vypadává elektřina a nějak to ovlivňuje rychlost uploadu bohužel. Zkuste později.). Video dodám do alba, až ho udělám.. snad v noci. A taky jsem dnes odlovil 6 kešek. A měl jsem jednu gulášovou polívku, dva rohlíky, dvě citronády, jeden kopeček grapefruitový zmrzliny, hnusný kafe v Mimoni (fakt hnusný, to bylo za trest, že jsem si spletl zídku se zdí), jablko, sušený maso, tyčinku s ořechy a kvantum vody...

Příští cesta vede již za pár dní na Kralický Sněžník a do jeho podhůří. Čekají mě celkem tři vrcholy a opět to budou solovýstupy, tak snad nikde nezabloudím. I když si nepokecám, nepohádám se, nezabrblám si (když tě nikdo neslyší, není to ono)...