Pětiboj na Vysočině

No tak jsem se dočkal. Sníh je na většině kopců už jen vzpomínkou, zahrada se postupně budí po zimě a dostává jarní kabátek (popravdě hlavně díky Kačence, já jen zvertikutoval, pohnojil a dosil... jo a také jsem oddělal jeden vertikutátor. Ještě, že mám dva.) a ptáci řvou jako na arabským trhu. Tudíž je třeba naplánovat nějaké ty cíle a vyrazit.

Po zimě to nebudeme nijak na začátek přehánět, a tak jsem si zvolil několik středně vysokých vrcholků. Nechci začínat žádnou z našich tisícovek. Za základnu zvolím Brno (Kačenka má o víkendu na starosti testování budoucích prvňáčků a komu by se chtělo sedět samotnému doma) a oba dny vyplním Vysočinou. O prvenství se tam perou dva kopce - Javořice a Devět Skal. Naštěstí mají každý svůj vlastní geomorfologický celek, a tak nehrozí nějaká válka kopců. K tomu se dá ještě docela dobře přidat několik dalších vrcholků v okolí, takže to bude další víceboj. Tentokrát na Vysočině.

Sobotní ráno je v Brně deštivé, avšak brzy déšť ustává. A také je to ráno poměrně chladné. Předpověď pro Svratku a okolí hlásí srážky do desíti, pak polojasno a teploty kolem 10 stupňů. To by šlo. Než tam dojedu, bude svítit a ta teplota se dá vydržet s bundou. Vynahradím si to v neděli, kdy má být jasno a tepleji. A tak balím batůžek a vyrážím. Navigace mě sice chce stále vést co nejdéle po dálnici, ale tam jezdím pořád a tak jedu hned za Brnem po okreskách a vedlejších cestách. Takhle v sobotu ráno je to docela příjemné pokrouceníčko kolečkem volantu. Netrvá dlouho a za Žďárem nad Sázavou zahnu do lesů a stoupám ke Svratce, kde parkuji docela volně před místní restaurací. Že by mezi-cíl na oběd? Uvidíme.

Teď je ale ještě brzy a hospůdka má zavřeno. Tudíž batůžek na záda a vzhůru do kopce. Mělo by to být nějakých 200 výškových metrů po samých širokých lesních cestách. Nejdřív loukami nad městysem s docela pěkným výhledem. Slunce sice svítí, ale těch 10 stupňů nějak ne a ne dosáhnout. Ale v lese se kupodivu teploměr k těm deseti vyšplhá. Cesty jsou parádní, jen co je pravda. Široké a s pevným povrchem. Žádné bláto... opravdu si nemůžu stěžovat. Ale postupně začínám potkávat následky nedávné větrné smršti, co dokázala zastavit provoz na D1. V lese je víc a víc padlých stromů. Nejenom vyvrácených, ale všude leží hodně ulámaných větví i půlek vzrostlých smrků a cesta se stává komplikovanější. V jednom místě je turistická značka vedená zkratkou mezi dvěma lesáckými silnicemi. A místo zkratky to je opravdu "zdélka" - samý padlý smrk, přelézám jeden za druhým. Přidejte k tomu stále stoupání do kopce a pochopíte, proč tomu v duchu říkám crossfit. Podle mapy to vypadalo na jednoduchou rozcvičku na začátek sezony. Aspoň, že to sluníčko začíná svítit.

Zajímavé je, že jsem si vybral asi nejmíň frekventovanou cestu. Až skoro pod vrcholek jsem nikoho nepotkal. Zato na poslední křižovatce to začalo. Jeden skautík za druhým, pionýrky všude kolem a do toho rodinky se psy a navíc malí horolezci. Takový božský klid byl celou cestu a takový rámus je tady na vrcholku. Jojo, už jsem vylezl nahoru. Můžu si odškrtnout další cíl - Devět skal je za mnou. Někde tu je ještě keška, tak šup pro ní. Ale nebude to jednoduché - místo úkrytu jsem našel snadno, pod malým převisem. Ale před ním sedí rodina se svačinou. Nevadí, vylezu na skalku a oni jistě mezitím dojí a vydají se dál. Seshora obdivuji krajinu kolem a po očku pokukuji, co rodinka. Jupí, balí a mizí do lesa. Tak rychle lezu (dá-li se v mém případě mluvit o rychlém sestupu) dolů a ani jsem si nevzpomněl, že bych taky mohl něco nahoře vyfotit. Kontroluji situaci, mířím k místu úkrytu a... sakra, je tam další famílie. Větší a i se psem. No podruhé na skalku nelezu. Chvíli přemýšlím, že si zahraju na strážce rezervace a vyrazím je, ale asi by mi to nesežrali. Keška holt nebude. A vlastě ani vrcholové foto, protože znovu na úplnej vršek se mi už nechce. Tak se vydám na zpáteční cestu.

Obešel jsem vrcholek, kousek pod ním odbočil z frekventované cesty na vedlejší neznačenou lesní silničku. Tady si lesáci už většinu padlých stromů aspoň nějak dali na stranu, tak to jde bez přelézání kmenů. A za chvíli se napojuji na závěr cesty v lese, kterou jsem už dnes šel. Dolů to bylo nějaké rychlejší, čím to asi bude...? Ještě louky nad Svratkou a už už beru za kliku oné hospůdky, před kterou parkuji. Ale pak slyším lidi, co odcházejí, jak hodnotí kvalitu obsluhy a jídla. Nedá se to tady reprodukovat, nejsem až takovej sprosťák. Tak ještě nakouknu a ani prostředí neláká. Neva, třeba někde jinde bude jiná, lepší.

A tudíž šup do vozu a popojet asi tak dva kilometry do kopce, až na konec vedlejší vesice - Svratouchu. Tam parkuji pod meteorologickou stanicí na kopci, která nám vysílá obrázky počasí na Vysočině. Naproti tomuhle kopci je vrcholek bez stanice, zato je nejvyšším v Železných horách. U oběšeného se to tam jmenuje a měla by tam také být keška. A je to kousíček, necelý kilometr do kopce. Na louce, žádné padlé velikány by neměly hrozit.

Jak slíbeno, tak uděláno. Bylo to do kopce, necelý kilometr. Bylo to na louce, teda asi na pastvině, kterou dnes už nespásají, ale sečou. Poprve jsem viděl, že nejen já na zahradě, ale i velkozemědělci vertikutují trávník. Úžasné, jen jim to šlo poněkud rychleji, než mně. Ale měli na to traktor a nějaký stroj. Ale zpět k vrcholku. Tady je pěkně triangulační tyčka ve skruži. Vevnitř ještě hezký vrcholový kámen. Tak to má být. Tady nezapomenu na vrcholové foto. A ještě tu kešku. Podle nápovědy má být na JV VNĚJŠÍ stěně skruže. Střední velikost, to přece nemůžu přehlídnout. Já tu skruž zvnějšku prozkoumal centimetr po centimetru, ale kešku ne a ne najít. Pravda, vevnitř skruže na JV stěně byla nějaká PVC lahev, ale přece píšou vnější. No nebudu napínat, jasně, že to byla ta flaška vevnitř! Asi nějaká nová definice co je vnitřek a co je vnějšek. Brblal jsem celou cestu zpátky do auta, ani jsem si nevyfotil ten traktor, co vertikutoval tu louku. Ale keška i vrcholek jsou moje.

A jak jsem byl v ráži, tak jsem se rozhodl zajet ještě pro jeden kopec. Sice trošku zajížďka, ale aspoň ho budu mít v kapse. Roudnice se to tam jmenuje a je to opravdu "in-the-middle-of-nowhere" (čeština má pro to příhodnější výraz, přeložte si sami). Tenhle kopec je nejvyšší v Hornosázavské pahorkatině a měl by to být ztracený vršíček na poli mezi dvěma vesničkami, z nichž jedna se jmenuje Vepřová. Nechápu, proč ta druhá není třeba Knedlík, nebo Zelí. On se ale v ní narodil Karel Havlíček Borovský, takže naši buditelé by to asi nedopustili.

Tak ani vršíček to nebyl. Pole pěkně zorané a uvláčené. Naštěstí není mokro a tak překonám asi 100 m ze silnice a fotím si obvyklou sestavu skruž, triangulační tyčka a kámen. Vedle je v poli ještě strom a křížek s ukřižovaným spasitelem a to je vše, co se tu dá vidět. Leda bych počkal, až vyroste řepka. A to se mi nechce. Takže zpět polem do auta, očistit boty od prachu a protože čas pokročil, tak dnes už žádné kopce a jede se zpátky do Brna. A ten oběd jsem nějak zazdil a ukuchtil si až večeři.

Předpověď na neděli je optimističtější a když ráno v Brně je plus osum a svítí slunce, volím kraťasy a vestu místo včerejších kalhot a bundy. Ještě netuším, že můj osvědčený německý model se mnou sehrál hořkou komedii a na Javořici bude průměrná teplota výletu plus sedum a bude foukat ostrý severní vítr. Ale v autě bylo příjemně a cesta pěkně ubíhala. Tentokrát jsem nechal navigaci její nápady a jel až do Jihlavy po D1. Jindy brblám, že na dálnici nejsou policisti vůbec vidět, ale teď jsem pochopil, že oni jsou tam tehdy, když já ne. Bylo jich tam plno. I mimo dálnici, kde chytali o sto šest. Naštěstí jezdím podle předpisů, ale jinak jsem si opět užil točení kolečkem dosyta. Obzvlášť, když na Vysočině mají nádherné silnice. I každá třetí třída je tu mnohem lepši než silnice první a druhé třídy ve Středočeském kraji. No, hlavně když naše hejtmanka může nechat manželovi služební vůz...

Hezky mi to uběhlo tím točením kolečkem a byl jsem u Velkého pařezitého rybníka na parkovišti. Že tu bude otevřená hospůdka jsem ani nedoufal, sezona je ještě daleko, ale, že bude rybník vypuštěný, mě překvapilo. Že by teď výlov? Nene, jen se opravuje hráz. Hádáte správně, za přispění EU. My tu unii nemít, tak nevím nevím. Jen na ty naše středočeské silnice jim asi nezbylo. Takže rybník jsem neviděl a šlapal hezky do kopce. Je to tu zajímavá cesta - asi tři kilometry absolutně rovná cesta po jakémsi hřebeni až na vrchol Javořice. Jen s malou odbočkou na jakési dvě skalky. A stejně jako včera - parádní lesní silnička, sem tam i s asfaltovým povrchem. Jenže i tady řádila ta vichřice a možná ještě víc. Sem tam jsem musel obcházet polomy lesem, sem tam přelézat. A opět liduprázdno. Není divu, zima byla teda parádní. Až na vrcholek jsem potkal jen jednu bežkyni, která se asi stihla podívat na teploměr, než vyrazila. Měla totiž takovou tu zateplovací běžeckou sukni, co ji holky vytahují v zimě na běhání. A já v kraťasech a vestě. Buď mě považovala za otužilce, nebo za blázna. Obojím způsobem by se dal vykládat její úsměv. Pak jsem ještě potkal tři cyklisty na vrcholku. Tam teda hodně foukalo. Ale stožár byl vidět krásně a tak jsem mohl spočítat všechna kotevní lana. To jsem potřeboval na vyluštění mystery keše. Ale bylo mi to k ničemu. Když jsem získal souřadnice a vydal se pro kešku do lesa, tak mě po asi deseti metrech zastavily popadané smrky. A protože já teda nejsem žádnej akrobat, abych přelejzal jeden za druhým, vymluvil jsem se sám sobě, že hlavní cíl - zdolání vrcholu - je splněn a vykašlal se i na tuhle keš. Tenhle víkend holt bude bez keší.

Cestu zpět jsem trochu modifikoval a nasměroval se paralelní lesní cestou. Tady byly stromy asi o něco pevněji zakořeněné, nebo už to lesnící uklidili, ale byla bez polomů, záseků a zábran. A tak jsem u auta byl docela rychle, i když to možná bylo tou zimou. Vyděsil jsem nějakého pána, který na jedné křižovatce studoval mapu a všiml si mě na poslední chvíli. Upaloval pak jak atlet a každých asi padesát metrů se ohlížel, zda jdu za ním. No co jsem měl dělat, když šel stejným směrem. Tak jsem hrál hnusného dravce, co pronásleduje ubohou oběť. Přece si tam někde v té zimě nesednu a nezmrznu. Naštěstí kousek před vypuštěným rybníkem jsem našel zkratku a byl na parkovišti dřív. On dorazil, až jsem vyrážel. Tak jsem mu aspoň bliknul na pozdrav.

A protože hospůdka byla zavřená, tak jsem tomu dal ještě jednu šanci a zamířil jsem na poslední z vrcholků na Vysočině. Nazvali podle něj salám - Křemešník. Uzenina teda sice nic moc, tak snad kopec bude stát za to. Je tam i rozhledna, poutní kostel, křížová cesta a hotel, který se na webu tvářil, že má otevřeno.

Původně jsem plánoval, že zaparkuji pod kopcem u vleku a nahoru půjdu pěšky. Ale nějak jsem cestou nestíhal pořádně rozmrznout a protože teploměr stále tvrdil, že venku je 7,5 stupně, ani jsem nepřibrzdil a vyjel až na hořejší parkoviště. Odtud je to k rozhledně na nejvyšším místě asi 200 metrů. Tak jsem vylezl na parádní rozhlednu 205 schodů do výšky 40 metrů. Nahoře fičelo ještě víc, ale konečně jsem se tím výstupem zahřál. A když mi prodavač lístků řekl, že hotelová restaurace má jistě otevřeno, tak jsem jen udělal pár snímků a pádil dolů.

Hotel Křemešník můžu doporučit - čočková polívka byla správně hustá s pořádnou dávkou párku. A když jsem podlehl lákání naprosto nezdravého jídla a dal si grilovaná játra s tatarkou a hranolkami, tak jsem měl hodně co dělat, abych si objednal jen vodu k pití. Kávu měli standardní, nějaké to Tchibo espresso. Jo ta játra byla perfektní a tatarka domácí. Zákusky jsem netestoval, tak velký výkon jsem nepodal.

No a to byl poslední kopec tohohle vysočinského pětiboje. Až na tu zimu docela slušný počin na začátek sezony, tak se mi to líbí. V sobotu jsem ušel čtrnáct a půl kilometrů a nastoupal asi třista metrů. A v neděli to dalo devět kilometrů a nějakých dvěstě metrů do výšky. Nic moc, že? Tak si aspoň prohlídněte fotky tady (sobota) a tady (neděle).

A jak budu pokračovat? Ještě nemám plán, ale předpokládám, že Velikonoce budou aspoň zčásti o Top94. Však se tady o tom dozvíte.