Plechý - nejvyšší u nás na Šumavě

Ty nemoci, to je teda něco. Na závěr dovolené jsme měli s Kačenkou vyrazit na jihozápad a zdolat u nás nejvyšší vrcholek Šumavy. Plechý se to tam jmenuje, má nějakých tisíc tři sta sedmdesát osm metrů nad hladinou moře a mapa slibovala pěkný sportovně-turistický zážitek. Jenže Kačenka trpí doma v posteli (ve skutečnosti si jen zašla k doktorům pro kapky a šla normálně do práce a teprve potom si lehla trpět), tudíž na Šumavu jedu sám. Po dlouhé době to bude druhý sólo výstup v řadě. Základní tábor je zamluvený ve Volarech v hotelu Bobík. Jméno nemá podle známého hrdiny dětského komixu, ale podle jedné hory nedaleko v masivu Boubína.

Moje teorie, že D1 není naše nejhorší silnice, se potvrzuje hned, jak jsem sjel z dálnice na normální silnici první třídy. Už je tu nějaká havárka a stojící zástup těch, kdo jedou trávit zasloužené volno na jih. Což se ještě několikrát opakuje, naštěstí nikdy to není dlouho. Ale i přesto mě navigace v Písku stahuje z hlavní silnice a vede mě přes zkratku do Bavorova. Aspoň jsem tam byl víceméně sám a pěkně si opět zatočil kolečkem v autě. Za Prachaticemi si projedete pěkné serpentiny při stoupání do Libínského sedla, na které máme s Kačenkou vzpomínky z návratu z Libína. No a pak už je tu cílové městečko. A městský hotel Bobík. Vypadá to, že jim tu po posádce pohraničníků zbyla na náměstí nějaká ubytovna, tak z ní udělali hotel. Ale docela ujde, jen ve sprše někdo zapomněl dodat držák na sprchu. Ale restaurace je slušná - vaří vlastní pivo ucházející kvality a jídlo se dá pochválit. Sice jsem byl v restauraci téměř sám, ale to je asi výsledek cenové politiky.

Ráno se vypořádám se snídaní - taky máte pocit, že se u nás snídaně standardizují? Salám, šunka, párky, vajíčka natvrdo, jogurt, marmeláda, rohlíky, makovec a vánočka, cornflakes, káva z automatu a juice z postmixu? Ale abych si nestěžoval moc, tak tady ještě měli jablko. Nacpal jsem něco do sebe a honem na cestu. Na parkoviště u Horské služby v Nové Peci je to asi dvacet minut prázdnou silnicí. Je to za sto na den a hned vedle je pěkné občerstvení. Sice jsem tam nezavítal, ale nevypadalo to úplně zle.

Je nějakých devět hodin ráno a počasí zatím nenaplňuje předpověď o bouřkách a dešti. Slunce svítí mezi občas proplouvajícími mraky a začátek cesty je docela povlovný. První kopeček mě přivádí ke Švarcenberskému kanálu, slavné technické památce. Tu po mnoha letech bolševického chátrání pěkně opravili a pokud máte zájem, můžete proti proudu dojít kolem akvaduktu, kde kanál přechází nad potokem, a tunelu, kterým kanál překonává jakýsi kopec, až k muzeu v osadě Jelení. Ale moje cesta vede jinam, a tak po asi dvou kilometrech se loučím s kanálem a do mírného kopce stoupám k rozcestí Říjiště, kde je pěkný bufet. A už takhle ráno otevřený. Dávám si kofolu, ale protože jsem z ní téměř nic nevypil, tak si ji přidávám k mým zásobám vody. A dobře dělám, nějak se necítím úplně ve formě a cukr v kofole se hodí.

No u bufetu by se dobře sedělo třeba celý den, ale mě čeká stoupání do výšky tisíc metrů do sedla na Rakouské cestě. Není to daleko a ani stoupání není zabijácké. Navíc jdete stále po pěkné lesní asfaltce. Ale já nějak nemůžu najít správný rychlostní stupeň. Asi dvakrát musím dokonce odpočívat. Ale nakonec to dám a jsem v sedle. Tady stojí jakýsi improvizovaný rakouský "grenzepunkt", protože tu je hranice. A odsud půjdu až na vrcholek Plechého po hranici. Bude to pěkně do kopce, čeká mě ještě něco kolem tří set sedmdesáti výškových metrů. Na třech kilometrech vzdálenosti. Jindy by to asi nebylo tak hrůzostrašné, obzvlášť, když mi spravili pumpu v těle. Ale dnes je to nějaké zlé, se přiznávám sám sobě. No co, půjdu pomalu.

A tak batoh na záda a vzhůru na Plechý. Zpočátku to jde - cesta lesem je mírná a následující dřevěný chodník dokonce po rovině. Ale pak najednou stojíte před kamenným mořem, co vede kolmo vzhůru, a to je to, co já nemám právě nejvíc v oblibě. Já po schodech jedině, když jsou jeden jako druhý. A jako třetí i dvoutisící desátý. Sluníčko na volných úsecích pěkně připaluje, pot se ze mě jen lije a já si začínám připadat jako někde v Himalájích. Vždy pár kroků, vydýchat a znova. Ještě, že skoro nikdo nejde - mým směrem vůbec nikdo a proti jen výprava rakouských důchodců. Jak rád je pouštím a mezi zuby jen vydechnu to jejich "grýs gott". A bylo jich docela dost a byli pořádně roztažení, tak těch odpočinkových pauz bylo víc. Po asi jeden a půl kilometru neustálého stoupání se zprava připojí žlutá značka - tudy půjdu dolů. Dnes nemám na nic jiného, než jen dojít nahoru a pak nejkratší cestou k autu.

Jestli čekáte nějaké zmírnění stoupání, tak jste na omylu. Kamenné moře je tu stále, možná je dokonce náročnější, protože jestli předtím byly kamenné stupně nižší, tak tady je to už prostě příroda s velkými balvany. A tak hledám obchůzky a každou chvíli lapám po dechu. Dnes jsem nějak hodně z formy. No nebudu to napínat, nakonec jsem to dal. Ale ten poslední kilometr a půl jsem šel snad hodinu. Nebo možná i dýl, nevím. Neměřil jsem to přesně. A tak jsem se doplazil až na vrcholek Plechého, který je tvořen takovou skalkou, složenou z velkých balvanů se dá říct. Vylezl jsem nahoru ke kříži, ale tady bylo moc lidí a dětí a pod skalkou byl přece jen větší klid na popadnutí dechu a nacpání se rychlými cukry. Naštěstí jako bych to tušil a batůžek byl plný a nezdlábnul jsem vše cestou při zastávkách ve "stěně".

Teprve tady jsem měl možnost ocenit, jak rozdílný přístup mají naši sousedi v Rakousku a Německu ke kůrovci. U nás na radu "grýnpísů" nechali stromy prostě stát, že si příroda poradí. Tak je na fotkách vidět, jak to tady vypadá. Silně to připomíná Krušné hory v dobách, kdy na ně pršel denně kyselý déšť. Na druhé straně hranice prostě hned vykáceli vše, co jen šlo a dneska se tam začíná zelenat nový les. Nechám na každém, ať sám posoudí, který přístup je lepší. Mrkněte na fotky do galerie nejdřív ale.

Začínám cítit, že cukry doputovaly tam, kam měly, a tak je asi čas vyrazit zpátky. Žádná vyhlídka na Lipno a na Plešné jezero, žádná cesta zpět jezerní stěnou nad jezerem. Dnes mám jen tak na to dojít k autu tou nejkratší cestou. Tudíž se vracím opatrně po těch velkých balvanech cestou k odbočce a potom lesem čímsi, co připomíná koryto divokého horského potoka. Jenom bez vody. Naštěstí předpověď počasí meteorologům tady na Šumavě nevychází a ani hrom není slyšet nikde kolem. Jen před bufetem na Říjišti na mě spadne asi pět kapek. Dávám si kofolové repete, ale kávu dostávám na výběr jen turka nebo instantní. Když se ptám, proč tak malý výběr, odpovědí mi je jenom mávnutí kamsi k obloze a vysvětlení, že "zašlo sluníčko". I tady jedou na fotovoltaiku prostě. A když je pod mrakem, tak prostě spotřebiče nemají co spotřebovávat. Tak si dám holt "kafe s broukama" jako za starých dob a když ještě zachráním rodinku na kolech, co zabloudila a netušila, kde jsou (ale na jejich mapě ten bufet byl), vyrazím na závěrečných pár kilometrů k autu. Ještě k těm kolům. Jezdí se tady docela dost, ale za celý den jsem potkal jen jeden e-bike. A ten měla ta ztracená rodina.

Tak jsem dnes nakonec ušel něco málo přes čtrnáct kilometrů. A kolik jsem nastoupal? Velice dobrá otázka. Moje Garminy ukázaly nějakých tři sta výškových metrů. Což byl nesmysl a jen to potvrdilo, že by si Garmin měl honem pospíšit s novým typem, protože už jsem nějakou dobu s tímhle Fenixem 5X nespokojen. Měří špatně výšky, a hlavně neustále má problémy s konektivitou. Klidně se třeba celý den nepřipojí k telefonu. A o propojení do počítače ani nemluvě. A navíc mi dnes prasknul ráno sám od sebe jeden zajišťovací pásek. No takže jsem musel nechat upravit výšky podle mapy a GPS. A tady mi jedna aplikace ukázala šest set třicet osm metrů, ale druhá tvrdošíjně setrvávala na pět stech osmdesáti sedmi. Budu věřit té první, to číslo je mi tak nějak sympatičtější.

A to byl můj úspěšný pokus o vrcholek číslo osmdesát čtyři. Fotky si prohlídněte tady a na toho nešťastného Garmina se radši nedívejte sem. A těšte se, že brzy zase vyrazíme společně s Kačenkou. Zbývá jeden kopec za Ještědem, pár vršků na střední Moravě, kopeček za Prahou a hlavně na závěr naše nejvyšší hora.