Tok 865 m.n.m. - nejvyšší kopec v Brdech
Konečně... Tolik let jsem snil o tom, že se jednoho dne vydám na nejvyšší
českou "vnitrozemskou" horu. Ano - u nás nejvyšší pohoří, které není na
hranicích, jsou Brdy a nejvýš je vrchol Toku v nadmořské výšce 865
m. n. m. Zapomeňte na Českomoravskou vrchovinu a Devět skal nebo
Javořici. Tady je král. A protože jaro konečně začalo ukazovat svoji
příjemnější tvář, tak jsme s Kačenkou nabalili svačiny, pomodlili se,
aby náš prastarý a chorý Opel dojel a v sobotu ráno vyrazili směr
Příbram.
Tolik
let se sem nemohlo jinak, než že se člověk stal vojákem. O to větší je
pak zájem o návštěvu a objevy. Sluníčko konečně vykouklo po včerejší
bouřce a obloha slibovala krásný den (což se také vyplnilo :o)). Před
námi je nějakých 12 km do kopce s převýšením kolem 350 m. Začátek
lesoparkem kolem "divoké" řeky Litavky (tak ji kdysi nazýval náš
spolužák na vysoké - příbramák do morku kostí), ostře zahnout okolo
bývalé šachty a už to začíná stoupat. Kozičín, kam se uchýlil Bender
poté, co se přestala vysílat Futurama, a kde je slušné stoupání po
silnici. A už jsme v lese. Jenže co to? Stoupání se narovnává a výškové
metry sice přibývají, ale jeden to téměř necítí.
Poměrně
rychle se lesní silničkou dostáváme k hajovně Slanina (to je jméno pro
hájovnu? I když proč ne.). A stále to je velice povlovné, téměř žádný
svah. Logicky vyvozujeme závěr, že nás čeka asi prudký závěrečný výšvih,
nějaká stojka typu cesty po červené na Kráľovu Holu. Tak si o to více
vychutnáváme pohled na Pilskou vodní nádrž. Původně Sofiin rybník, byla
postavena v polovině 19. st. jako zdroj pitné vody pro Příbramsko.
Několikrát se prý protrhla - no snad se to dnes nestane zase. Na hráz je
přístup zakázán, ale odjinud není vidět pořádně na hladinu. A dnes ten
pohled za to stojí - taková krásná sytá modrá se malokdy vidí. Slunce
kouzlí prostě.
Á
- první kopec, který si to pojmenování zaslouží. Ale je krátký, moc
krátký, jeden se ani nezapotí. A zase téměř po rovině. To se to šlape.
Projdeme kolem pěkně udržované studánky Pila, vystřídáme modrou značku
za zelenou a netrvá dlouho a jsme u odbočky na Čihadelskou cestu. Ono je
to tady vůbec samá pojmenovaná cesta. Výborně udržované s docela
kvalitním asfaltem, případně moc dobrý makadam. Ideální pro kolo. Však
taky jsme za celou cestu potkali jen pár běžců a běžkyň a jinak plno
cyklistů. S pěšáky to bylo horší - jen skupinku na vrcholku (horda lidí a
4 psi), jednoho podivného téměř zbloudilce, když jsme svačili na Toku, a
pak nás v lese minuli dva, co vypadali jako pašeráci, kteří utekli z
Carmen.
Mapa
a její vrstevnice slibovala, že už na Čihadelské cestě začne teda to
stoupání. Ale kdeže, stále velice pozvolně vzhůru. Svaly to necítí a
tempo se nesnižuje. Ideální terén pro Nordic walking. Pokud se někdo
věnuje horskému běhu, tak tady nic moc nenatrénuje. Ač jsme již mimo
turistické značení (na Brdech holt díky vojsku začalo až teprve nedávni a
značkaři nemohou být tak rychlí), tak to vůbec nevadí. Cesta je jasně
vedená a pokud se dostaneme na křižovatku, tak GPS a mapy.cz pomohou. Jo
abych nezapomněl - není tu mobilní signál. Takže žádné online sdílení.
Zkusil jsem, ale po dvou marných hodinách mi to nahlásilo, že se přenos
prostě nezdařil. Tady mají naši operátoři rezervy. Ale až se Brdy
začnou turisticky prosazovat, tak oni to jistě doženou. Zatím holt tady
nejsou davy (naštěstí), žádné horské chaty a hotely, sjezdovky a ani
buřtostánek tady nikde nenajdete. Možná to je dobře, to ať si každý
rozhodne sám či sama.
Mezitím
jsme došli k další studánce - je jich to docela dost. Studánka U
Carvánky je kousíček od lesáckého srubu, kde je i možnost posezení.
Nezdržujeme se, odbočujeme prudce doprava a do... ne do kopce ne.
Žádný krutý vrcholový "hang" se nekoná. Další mírný svah a už není kam
stoupat. Jsme tam - nejvyšší bod Brd - Tok - je dobyt. "Nic moc, když
to srovnám s výletem na Kokořín... a co je tady?" Nechme klasika
klasikem, ale tady fakt nic není. Kamenná mohyla, která snad je
označením nejvyššího místa. Vidět do kraje není, stromy kolem jsou
vzrostlé a hustě rostlé. Ani žádný oficální trigonometrický kůl či jak
se těm pruhovaným tyčím říká. To by snad příslušný úřad mohl změnit.
Aspoň malou úřední tabuličku sem mohli dát. Keškaři už tady svůj
pokládek jistě mají. A tak nezbývá, než věřit kamenné mohyle a dřevěnému
kříži na jejím vrcholu. Vrcholová fota, svačina a šup, jde se dolů.
Tentokrát
po protipožárním průseku, který tady u dopadové dělostřelecké plochy
zůstal po vojsku. Po chvíli nás ale z něj vyhání stojící voda a bažinky v
kolejích. Tak bereme opět za vděk cestou a na průsek se vracíme až po
asi půl kilometru. Opět se objevuje značka, teď zelená. Po další
cestě, tahle má jméno Boršovská, povlovně klesáme do Obecnického sedla.
Další rychlá svačinka (něco proteinů neuškodí nikdy), krátká spojka
zpět k Pilské přehradě a jsme tam, kudy jsme přišli.
V
Kozičíně měníme plán a míříme přes Lazec (parádní stodola tak akorát na
přestavbu na vejminek a ještě pěknější modení dřevostavba - další ideál
pro důchodce mladého ducha) zpět k autu u příbramského fotbalového stadionu.
Jaké
to tedy bylo? Ušli jsme 23 km, trvalo nám to 5 hodin a 19 minut, ale
vlastní chůze zabrala 4 h 22 m. Zbytek je svačina, bio pauzy, focení a
kochání se. Nastoupali jsme 363 m. A pokud má někdo zájem, tak tady je můj Garmin.
No
a to je vše. Vlastně ne - ještě jeden zážitek. Hospoda "U funebráka" v
Hluboši. Vnitřek je sice lehce odrazující, do útulnosti má daleko,
obsluha je poněkud svérázná, ale jídlo fakt dost dobrý. A hambáče u
vedlejšího stolu taky vypadaly dobře. Pokud někdy pojedete z Příbrami na
Zdice, tak na konci po pravé straně - naproti zámku. Tak teď už je to
všechno.
Další v řadě jsou Skalky v Drahanské vrchovině. Těšte se ;o)))