Vlčí hora

"Kolik je venku stupňů? A kolik bude přes den? Pršet bude nebo ne?" Tyto a jim podobné otázky zaznívají pokaždé, když se chystáme vyrazit na další kopec. Ani dnes to nebylo jiné. Předpověď  byla tentokrát hodně nejasná. Někde se chlubili sluníčkem, jinde zase hrozili zataženou oblohou a jeden nejmenovaný zdroj dokonce sliboval krátkou přeháňku. No nakonec jsme to rozhodli a docela brzy vyrazili. Tentokrát míříme na západ Čech, do kraje stříbra a pastvin. Naším cílem je Vlčí hora, se sedmistyčtyřmi metry nad mořem nejvyšší bod Plaské pahorkatiny. Jako správná třetihorní sopka se tyčí nad obcí Černošín nedaleko od Stříbra. A tak v autě polykáme kilometry za spokojeného poslechu Zelené vlny, která přidává zácpy na D1, D2, D4, D5... moment, tudy přece jedeme my! Naštěstí se rychle ukázalo, že tahle zácpa nás potká až cestou zpět. Na západ je cesta volná. I když jen nostalgicky vzpomínám, jak jsem tudy jezdíval služebně do Německa a liboval si, že provoz začíná vždy až od Norimberka. Dnes už u nás neexistuje volná dálnice.

V Černošíně je pro nás připravené poloprázdné parkoviště u místní Jednoty. Popravdě městečko o jedenáctistech obyvatelích a takových parkovišť je tu hned několik - to se hned tak nevidí. Asi slušnej obecní úřad, no. Kačenka si pochvaluje, že nepodlehla těm slunečným předpovědím a vzala si vestu a dlouhé kalhoty. Teplota šestáct stupňů není žádné letní vedro. Ale třeba to ve stoupání bude ještě výhoda. Zatím projdeme po rovince obcí kolem pěkného parčíku a za vsí kolem skládky popelnic a kontejnerů. A už vcházíme do lesa se všemi moderními znaky - informační tabule a všude pozůstatky po intenzivní těžbě. I když tady to nevypadá na kůrovce. Smrků tu příliš není. Kupodivu je tu hodně borovic a poměrně dost vzrostlých listnáčů. Což kvitujeme s povděkem, takový les se nám oběma líbí. Ale stejně se tu dost těží a místy je to na cestě znát, co je tu větví a zbytků kůry. Co naděláme, jinak to holt nejde. Nebo ano?

Prvním postupným cílem dneška je zřícenina hradu Volfštejna. Věděli jste, že tady na západě Čech je v lese schovaný poměrně důležitý hrad, který jako jeden z prvních u nás kdysi měl kulatou věž? Říká se tomu hrad bergfritového typu. Nic si z toho nedělejte, já to taky nevěděl. O to větší překvapení pak je, když se z lesa na ostrhu nad prudkým svahem vyloupne poměrně slušně zachovaná věž a okolo ní i něco více či méně zříceného zdiva hradních budov. Kolem je hluboký hradní příkop, který poddaní vytesali ručně v sopečných vyvřelinách. Věž je bohužel zamřížovaná, asi aby někdo nehodlal skákat shora. A na nějakou generální opravu to tady nevypadá. Tak se aspoň rychle zasnít a představit si třeba čtrnácté století...

Ale to už je čas jít dál. Za chvíli se dostáváme na podvrcholové louky, ze kterých konečně je vidět, že Vlčí hora opravdu byla sopka a ukazuje se nám kužel vrcholku. Ještě necháváme pracovat naší představivost a na louce stavíme pěknou čtyřparovou jamku s menší psychologickou pastí před jamkou. Ale kde jsou ty doby, kdy jsme to dělali skoro všude, kam jsme přišli? Teď šup šup, pod kopcem je supr vyhlídka tvrdí průvodce. A kousek od ní vrcholová keška. Což je obojí silný argument na to, aby jamka zmizela v nenávratnu.

Vyhlídka nemá jméno, ale o to víc ji hodnotím jako supr místo. Jednu z nejlepších v západních Čechách. Před námi, ač v oparu (ve vzduchu je opravdu hodně vody) defiluje celá Šumava a na západ od ní pak Český les. Velký Javor i Čerchov, nejvyšší kopce obou pohoří jdou docela dobře rozeznat. A nejen tyhle dva. Nevím, zda to bude vidět na fotkách, přece jenom iPhone není Nikon, ale já si to docela užil. A ta keška byla jen kousek a než jsem stačil zaměřit GPSku, tak už ji Kačenka vyhrabala ze skrýše. Šikulka je GeoKačenka... A protože dnes je mezinárodní den geocachingu, tak je za ní i super virtuální nálepka do sbírky.

Od vyhlídky to na samotný vršek bylo jen pár metrů. A tak šedesátý devátý vrcholek byl zdárně dobyt.. no nic moc opravdu. Žádné občerstvení, to by člověk musel přijít začátkem června, protože třešní tady asi bude dost. Ale zase je tady pořádná triangulační červenobílá tyčka, tak se jeden nesplete, když si dělá vrcholové foto. A kdyby si nevšiml, tak tabulka s označením vrcholku je tu taky. Zato výhledy nic moc - je tu moc těch třešní a sem tam nějaký jiný listnáč.

Z vrcholku vede pěkný hřeben se strmými svahy na obě strany do poměrně hlubokých strží. Po sto metrech je další vyhlídka. Vidět je tu opravdu krásně, protože z této strany je sopka opravdu hodně strmě zvednutá nad okolí. Je čím se kochat. A také tu někde je keška. A zase boduje Kačenka. Při čtení návodu na tuhle kešku se dozvídáme, že ač téhle vyhlídce všichni říkají Goethova a dokládají to tím, jak sem slavný básník miloval chodit meditovat během jeho pobytů v Marianských Lázních, tak ve skutečnosti tu Johann Wolfgang nikdy nebyl! Několikrát sem chtěl dojet, hlavně ho lákala místní bohatá naleziště vzácných minerálů a toužil o ně rozšířit svou sbírku. Jenže zdraví už nesloužilo. Ale byl tu několikrát jeho sluha a to je skoro jako by tu byl bard sám.

Z vyhlídky je to jen asi tak sto metrů lesem na odbočku k další vyhlídce - tenhle kopec je opravdu panoramatický. Na všechny světové strany je pěkně vidět. Tahle vyhlídka je nad bývalým lomem a pod ní je kolmý skalnatý svah. A co by to bylo za vyhlídku, aby u ní nebyla keška. Jenze - ač Kacenka projevila horolezecké schopnosti a odvážně vlezla téměř do kolmé stěny nad propastí, tak příslušný kámen bez mechu jsme prostě nenašli. No, nemusíme mit všechno. Ale vyhlídka to byla suprová.

A pak už jen pár set metrů s kopce prudce dolů lesem a pak lesní silničkou kolem památníku padlým rodákům v první světové zpět do Černovic. Místní motorest Vlčák nás na nabídkou donner kebab, pizza a ledová tříšť nijak nenalákal. Ale pár kilometrů odsud je Stříbro a tam určitě najdeme vhodnou restauraci či hospůdku. A tak šup do autíčka a za deset minut parkujeme na stříbrském náměstí.

Restaurace penzionu U Radnice je sice v podzemí, ale jídlo rozhodně nebyl žádný underground. Velice solidní nabídka dokonce činila trošku problém s výběrem - pro co se rozhodnout, co si vybrat? A naše chuťové pohárky si opravdu přišly na své. Jako v Humpolci minulý týden to nebylo, ale i tak dávám čtyři a půl hvězdičky z pěti. A to i pro tu úžasnou domácí bezinkovou limonádu s grepem. S vymačkaným grepem, ne jen nějakou šťávou. To se u nás hned tak nevidí. Navíc ne v nějakém baru, ale v restauraci na malém městě. A ten grep byl taky dobrej.

Tak ještě na kavu někam do kavárny, případně cukrárny. Po cestě obdivujeme nádherně renovovanou renesanční radnici, která doslova vévodí celému náměstí. To, že jsou tady hezky renovované i další renesanční domy, není až tak obdivu hodné. Ale to, že na náměstí je plno moderních prvků, které jsou s citem zakomponované v celé památkové zóně, oba hodně oceňujeme. Moderní lavičky, krásné lampy, které se vznášejí na křídlech kolem celého náměstí a jako zlatý hřeb pak moderní kašna, co vytváří jakýsi protipól té historické. Tohle opravdu dělala hlava osvícená. A když ještě objevujeme opravdovou telefonní budku, tak tohle náměstí nemá fakt chybu. I když... sakra, kde je nějaká kavárna nebo cukrárna? Nic takového tu není. Cukrárna má zavřeno a jedinou další, kterou jsme po delším hledání našli, nacházíme také se zamčenými dveřmi. "V sobotu a neděli mimořádně zavřeno." Tak holt to bude bez kafe. Ale to náměstí stojí za to, opravdu doporučuje sto Vágnerů ze sta.

No a pak už jen cesta na dálnici, za Berounem sjet, protože tam je ta zácpa a i přes doporučení navigace to vzít po okreskách, protože tady my to přece známe líp než ta paní v navigaci. Sice se pokorně nakonec vrátíme i na kousek jí doporučené trasy, protože kdo má tušit, že i za Červeným Újezdem se opravuje cesta, ale to už je jen malý kaz na příjemném výletu na Vlčí horu.

Jo a ještě něco faktografie - ušli jsme něco málo přes sedm kilometrů a nastoupali dvěstě šedesáttří metrů. Záznam z Garmina je tady a ti, kdo jsou spíš na vizuální informace, mají možnost se tady podívat na fotky. Příští víkend se chystáme do Jizerek a snad opět dokážu přinutit mé závity sdílet nejen fotky.