Vše jednou končí... a něco nového začíná

Už je to tak, všechno jednoho dne musí skončit. A tak se přiblížil den, kdy se vydávám na poslední kopec z celé série. Pravda, ještě před Sněžkou si vyšlápnu na Královecký Špičák a nějaký hnidopich by mohl možná oprávněně podotknout, že stejně nemůžu mít kompletních devadesát čtyři kopců za sebou. Ale to je mi v danou chvíli naprosto jedno. Pro mě je tohle závěr a basta. A jestli se dožiju toho, že armáda se vzdá Doupova a otevře se přístup na Hradiště, tak to dorazím.

Červencové svátky jsou ideálním termínem pro menší sérii výšlapů na kopce, s tím jistě bude každý souhlasit. Naplánoval jsem si tedy tři pěkné výlety v Krkonoších a okolí, zajistil bydlení v Penzionu Slunečnice ve Velké Úpě https://pensionslunecnice.cz/, v práci se domluvil na spolúčasti s Vlaďkou, která už, spolu s její úžasnou rodinou, podnikla se mnou výstup na Slunečnou (viz. zde) a v sobotu po obědě vyrazil na sever. Navigace mě nemátla, pěkně vedla těmi nejprázdnějšími cestami, vyzkoušel jsem si konečně i nový úsek hradecké D11 a poměrně rychle jsem v Úpě parkoval u typické krkonošské boudy. Ve dveřích mě uvítala paní domácí a musím se přiznat, že už dlouho jsem si tak pěkně nepokecal. A když jsem za chvíli seděl i s mými souputníky v nedalekém hotýlku na zahrádce u sklenice Kozla, tak vše slibovalo příjemně prožitých několik dní v horách.

Noc nebyla pravda z nejpříjemnějších, ony skřípnuté nervy v krční páteři dokážou dost potrápit, ale i to se dá zvládnout. A tak ráno vyjíždím směr Královec, kde těsně na polské hranici se doslova tyčí kopec Královecký Špičák, nejvyšší to vrcholek Broumovské vrchoviny. Žádný hřeben, pěkně se z údolí zvedá samostatný vršek do nadmořské výšky 881 metrů. A je to opravdu dominanta údolí, podle průvodce je často využíván jako startovní bod pro paragliding. Snad nás nějaký ten padák netrefí. Cesta není dlouhá, a když pominu opravu mostů v údolí Úpy a řízenou dopravu, tak to opravdu netrvalo dlouho a parkuji kousek od auta Provalilových. Od Barušky dostanu na uvítanou krásnou papírovou lodičku za okno do auta a pak už nic nebrání tomu, abychom vyrazili. Nejdřív vede modrá turistická k blízkému lomu, který pomalu, ale jistě ukrajuje vedlejší kopec. A od něj se cesta pomalu, ale jistě stává prudší a lesnější, obtáčí kopec, stále víc a víc stoupá a když už jste splavení a popadáte dech (aspoň teda obézní jako já), tak najednou malá mýtinka, ze které už není kam stoupat. Jste na vršku! Předposlední kóta je dobyta. No je tady vysílač, na zemi triangulační bod, v průseku jakási konstrukce, co zřejmě kdysi opravdu sloužila paraglidistům. Ale výhled je tu krásný - celé východní Krkonoše jako na dlani, pod nimi Žacléř a údolí, kterým zřejmě povede dálnice... hrůzná představa. A nad vším ční náš zítřejší cíl - Sněžka.

Tak ještě pokecáme s dalšími turisty, dokonce sem míří lidé i z blízkého Polska. A je čas na vrcholové foto, slupnout nějakou tu tyčinku a šupajdit zpátky k vozům. Nastoupali jsme 345 metrů, což se nezdá mnoho, ale stačilo. Od auta přes kopec zpátky k autu to bylo 7,62 kilometrů. Záznam z Garmina si můžete prostudovat tady https://connect.garmin.com/modern/activity/9132006759  a nějaké ty fotečky jsou k vidění zde.

A protože v bříškách kručí, tak jen popojíždíme k blízké hospůdce Královecký kohout. Znáte Hospodu na mýtince od Cimrmana? Tak to je tady. I ten hostinský je takový, chodí mu tam lidi. Vaří ale dobře, česnečku bych si klidně dal znovu. Vřele doporučuji. Ale den nekončí, stále je dost času. Takže nabíráme směr polská hranice a cípem našich severních sousedů se přesunujeme na Pomezní Boudy. Ona Vlaďka tady kdysi za studentských časů učila lyžovat, a tak by se sem ráda podívala a připomenula si ty časy. Vřele doporučuji cestu nahoru z Polska, ideální pro cyklisty, nebo motorkáře - samá serpentina.

Dnes je to tady už naprosto jiné, ale aspoň si Vlaďka s dětmi mohla prohlédnout obecní úřad a domluvit si výrobu "custom" plecháčků pro děti cestou domů. Což se každopádně počítá. A co po prohlídce úřadu? Jasně, vzhůru do kopců. Naším cílem bude chata Jelenka na hřebeni, třeba tam budou mít i vyhlášené krkonošské borůvkové knedlíky. Není to daleko, po žluté něco přes tři kilometry. Jenže je to nejdřív s kopce a pak samozřejmě do kopce. Nějakých 300 metrů výškových. Co vám budu povídat, funěl jsem jak parní lokomotiva v doběhu. Zato mládež hnala představa těch knedlíků, které nakonec byly. Však se podívejte v galerii na ty modré pusy... Cestou zpět i pěkné výhledy do Polska, než jsme opustili hraniční hřeben. A to, že jsem se marně snažil upoutat pozornost nějakého číšníka na zahrádce Pivovaru Trautenberk je už jen drobná piha na kráse tohohle výšlapu. Třeba tam ani neměli dobré pivo. Tak jsem už jen po návratu dolů do Velké Úpy zašel do toho včerejšího hotýlku na Kozla, houbovou polévku (lze doporučit) a maďarský guláš (to zase byla chyba, ale ne kvůli kvalitě. Jen se mi půlku noci těžko trávil). A tím skončil den první, den přípravy a aklimatizace na vrchol celého Top94. Ještě odkaz na Garmina pro pedanty a statistiky  https://connect.garmin.com/modern/activity/9133962865 .  Fotky jsou v albu, co je link nahoře.

A je to tady - ráno posledního dne Top94. Ono jít na Sněžku z Velké Úpy znamená buď vycházet z nějakých 695 metrů a jít až na vrcholek v 1603, nebo si to trošku ulehčíte a svezete se sedačkou na Portášky do výšky 1055 metrů nad mořem. A přesně to jsme udělali i my. Navíc jsme ušetřili dost času na to, aby se děti mohly trošku vyřádit v místním Čapím hnízdě a hlavně Baruška prolézt herní krajinu Pecka. Tak se tady jmenuje dětské hřiště plné super dřevěných prolézaček a všelijakých staveb. Opět lze jen doporučit, už proto, že to je celé zdarma. Platila EU a tak to nelze zpoplatnit. Dobrý nápad.

Ale nejsme tady kvůli prolézačkám, což by jistě Barunka ocenila, ale naším cílem je Sněžka, a ta je pořád ještě kus cesty před námi. Ačkoliv na mapě se to nezdálo, tak ve skutečnosti už od lanovky cesta neustále slušně stoupá. Turistů zatím není moc, spíš potkáváme rodinky, co jdou opačným směrem právě na Pecku. Nicméně po nějaké chvíli míjíme Růžohorky, potom mezistanici lanovky na Sněžku a už můžeme fotit téměř komerční fotky v kleči pod vrcholkem. Odsud už je znát, že moje fyzička je někde jinde, než celé rodiny mých parťáků. Včetně dětí. Holt jsem o dost starší a těžší... lenoch. A tak každý svým tempem zdoláváme proslulé "schodiště", které se svými 390 schody kroutí pod lanovkou až na vrcholek. Já pod průhlednou záminkou neustálého focení chytám každou chvíli druhý, třetí... desátý dech, abych se teda nakonec dostal až na úplný závěr mého čtyřletého putování po nejvyšších bodech našich českých geomorfologických celků. Ano, naše nejvyšší hora Sněžka je zdolána. Byť někteří autoři ji přímo za naši nejvyšší nepovažují, protože vrcholek leží celý v Polsku a snaží se nám vnutit Luční horu, já si tenhle kopec vzít nenechám a tímhle završuji Top94. Na terase Poštovny pak oslavíme závěr lahvinkou bublinek, kterou jsem samozřejmě táhnul zespoda, ale to se prostě musí. Potom už jen nezbytné výhledy do naší krásné země a k sousedům, kde to nemají o moc hezčí, ani ošklivější. Prostě každý má to své za nejhezčí, to je jasné. Ještě věnuji tichou vzpomínku té, která bohužel až sem nedošla. Doufám ale, že to Kačenko seshora vidíš. ❤️

Ještě koupit nezbytné suvenýry, já třeba magnetku pro maminku, a je čas začít se spouštět. Nejdřív traverzem do Obřího sedla, protože přímá cesta je opět zjednosměrněna nahoru. A odsud po modré do Obřího dolu. Nebudu popisovat cestu, protože to bylo příliš s kopce a příliš nebezpečné - neustále se kocháte pohledem na vrcholky kolem sebe, na občasné vodopády a přitom musíte dávat pozor na cestu, která je plná kamenů a turistů, co jdou nahoru. Tohle ještě nikdo nevymyslel, jak to skloubit bez zakopnutí a uklouznutí. No každopádně jsme došli až do Boudy v Obřím dole, kde odměna byla jasná - opět borůvkové knedlíky a pro děti lívance. Jak jinak než s borůvkami. Slunce začalo připékat a člověk by se hned "vykotil" na připravená křesla na protějším svahu, ale ještě nás čekala cesta do Pece pod Sněžkou a dál do Velké Úpy. Stále s kopce, teď ale už mnohem mírnějšího a hlavně po kvalitní cestě, a ne po kamenech. V Peci ještě nezbytná zmrzlina, mezi Pecí a Úpou pak několik kvízů a hlavolamů pro děti a už jsme zase na zahrádce známého hotýlku a zakončujeme výlet sklenicí Kozla. Dnes nejdu do guláše, včerejšek mě poučil. Zasloužíme si to, ušli jsme 15,2 km a nastoupali rovných 500 metrů. Pro detailisty je tady Garmin a pro zájemce nějaké ty fotky.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. Jenže volno nekončí, a tak si dáme ještě jeden výšlap. Ráno sbalit, rozloučit se v penzionu a tradáá do Jánských Lázní. Nikdy jsem tam nebyl v létě a tudíž si dáme lehkou trasu - lanovkou na Černou horu a pak na rašeliniště. Odsud potom sejdeme dolů po červené zpět do lázní tak, aby Provalilovi stíhali ty slíbené hrníčky plecháčky pro děti.

Lanovka je super - moderní, úplně jak někde v Tyrolsku. Až je jednomu líto, že jede tak rychle. Moc se mi líbí nápad využit sloup staré lanovky jako rozhlednu. Je odsud krásný výhled. Teda byl by, kdyby nebylo po nočním dešti poněkud víc zataženo, než bychom uvítali. Ale i tak je to paráda, takové rozhledny mám moc rád. A odtud cesta kolem staré horní stanice, okolo vysílače na Černé hoře, dál přes Černou boudu (stavíme se na zpáteční cestě na polévku) a až na rašeliniště. Děti obdivují rezavou vodu a Ondra si ji odvážně nabírá na pozdější výzkum. Na vyhlídkové věži sledujeme hladinu rašelinového jezírka, ale mezi námi - nic moc. Tak jdeme přes tetřívkovu ložnici (neptejte se, hledejte) zpátky na Černou chatu. A tady jediné zklamání z celých Krkonoš. V galerii najdete obrázek toho, co prodávají jako rohlík za deset korun k polévce. Celou dobu jsem se setkával s příjemnými lidmi, služby opravdu výborné, až jsem se divil, kam se poděla typická krkonošská zlodějna, kterou si pamatuji z mládí. A už vím kam, na Černou boudu. Tak sem přátelé nejezděte. No a potom už jen nekonečná cesta lesem dolů, v první části plná mokrých kamenů a kořenů. Opravdu chuťovka a mé nové trekové boty si s tím nějak ne a ne poradit. Zvláštní. No ale zvládly to a když jsme pak narazili na sjezdovky, kde pookřála Vlaďka vzpomínkami, šlo se už docela dobře.

Nad parkovištěm nastal čas loučení - já na parking, rodinka ještě projít lázně za doprovodu vzpomínek. V nejlepším se má končit se říká a tohle byl parádní závěr jak výletu do Krkonoš, tak vlastně i celého Top94, i když to už do seznamu nepatřilo. I přes ten "rohlík", to mi asi bude dlouho ležet v žaludku. Ušli jsme téměř 7 kilometrů, nastoupali "jenom" 109 metrů, ale sklesali 642. Jako obvykle Garmin je tady a fotečky zde. Jo a ty plecháčky jsou tam taky, vypadají parádně.

A to je úplný konec, fakt se mi oči zalily slzami. Bylo to super, projel a prošel jsem celou naši krásnou zem, vylezl na plno pěkných kopců, potkal fantastické lidi, viděl to, co bych jinak asi nikdy neviděl. Celkový přehled je tady https://top94.cms.webnode.cz/mapa-zdolanych-kopcu/#:~:text=ST%C3%81HNOUT%20Sezn...-,op94,-.xlsx, ať si i statistici přijdou na své. Teď si na chvíli musím utřídit myšlenky, popřemýšlet co a jak dál, rád bych se vrátil do Dolomit, kde jsem tohle celé s Kačenkou vymyslel. Tam se dobře v klidu na kopcích přemýšlí. A pak... uvidíme. Měl jsem v plánu jít do Compostela, ale nevím, zda zvládnu na tak dlouho opustit dům, zahradu a kocoura. Tak třeba Via Czechia, u nás je taky krásně. Pokud to někoho bude zajímat, stačí se sem občas mrknout, nebo mi napsat. Nebo se přidat, že jo...