Výlet do Čeladné

Skalka je nejvyšším kopcem Podbeskydské pahorkatiny. Mnozí jí nazývají Ondřejník, ač ten je druhým vrcholkem tohohle výrazného hřebene, který tvoří protějšek nejvyšší části Moravskoslezských Beskyd. V údolí mezi nimi pak leží Čeladná, která bude naším základním táborem pro tenhle výstup. Do Čeladné jsme dorazili den předem a večer nás dokonale vystrašil bouřkou a pěkným deštěm,k terý pak pokračoval i v noci. Ráno byl vrcholek Skalky zahalen v mlze a až do oběda se to neměnilo. Ale počkat do odpoledne se vyplatilo a sluníčko nám přece jenom ukázalo celou hrozivou severní stěnu Skalky, kterou se plánujeme škrábat nahoru. Opravdu to nemá daleko do kolmých skalních stěn v Yosemitech, jen tady jsou všude smrky a ne sekvoje.

Jestli pozorně sledujete celou Top94 aktivitu, tak vás možná napadne, že na Skalku jsem již šel. Ale pozor - byly to Skalky a ty leží poněkud jižněji v Drahanské vrchovině. Takže jde jen o podobnost čistě náhodnou.

Ale zpět k našemu výstupu. Dnes nejdu sám, ba ani nejdeme sami dva s Kačenkou. Připojila se Táňa a hraje roli místního průvodce. Protože v Čeladné bydlí. Proto také hned zpočátku měníme taktiku a jdeme nejdřív údolím do Kunčic. Podle Táni je tahle cesta méně drastická. Uvidíme... Cestou odlovíme nějakou tu kešku, jak doufáme. Jednu jsme docela dlouho hledali, až konečně Kačenka pochopila genialitu nápovědy a našla. Zato tu druhou, co byla v plánu, tak tu jsme prostě nenašli. Vypadá to, že i tady těžba dřeva narušila plynulost odlovu kešek a tak nám tahle zůstala ukryta. Zato jsme si prohlédli něco, co všichni nazývají pyramida a má to mít úžasné účinky. Pod jakousi stříškou ve tvaru pyramidy je několik křesílek a na nich pár lidí, co si myslí, že ta stříška je jakýsi koncentrátor kosmické energie. "Sancta simplicita..."  Nebudu to radši nijak dál komentovat, navíc to stojí v areálu lázní a je to jen taková doplňková procedura, takové placebo bych řekl.

Až k pyramidě byla cesta vpodstatě po rovině. Odsud se ale začíná prudce zvedat a tak funíme do kopce chatovou kolonií až k spodní hranici lesa. Tam potom krátký oddech po vrstevnici, napojíme se na turistickou modrou a znovu strmě vzhůru. Pokud tohle je teda ta lepší varianta, tak jsem zvědav na tu horší. Po ní totiž půjdeme dolů.

Nebudu vás napínat. Nespadli jsme a jako správný vrcholový team se vytrvale drápali vzhůru. Kačenka odvedla pozornost sestry od náročnosti výstupu vyprávěním děje jedné sci-fi (hrdina tam neustále trpí - nenapsal to Goethe ale - a tak se námaha stoupání prý lépe snáší) a netrvalo tedy zas tak dlouho a minuli jsme podvrcholovou studánku (bez vody - sucho dorazilo i sem) a pak startovací prostor místního paraglidingu. Jindy tu je plno a na obloze se to barevně míhá. Ale dneska tu po dopoledním dešti není ani padaček. A tak se nezdržujeme a mažeme na samotný vrchol. A ten není daleko.

Spocení a ufunění stojíme konečně na vrcholku. No mezi námi, řeknu vám to krátce - nic moc. Ani bufet, ani rozhledna. Místo toho jen pamětní základní deska budoucí rozhledny, ale je tady už docela dlouho a rozhledna nikde. Aspoň že keška je tam, kde měla být. Tak ji odlovíme a vydáváme se na druhou stranu tam, kde je žlutá značka, která nás snad zavede zpátky do Čeladné.

Nejdřív musíme projít jednou z těch hrůzných pasáží, které zbyly po kůrovcové kalamitě. Samozřejmě se nám ztratí značka a někteří z nás se dokonce vydají řekněme ne zrovna nejsprávnějším směrem. Jinak řečeno šli opačně. A to jsme si ji najmuli jako místního vůdce se znalostí terénu. Musel jsme se spolehnout na moderní techniku a najít si značku sám tam, kde opravdu byla. Ale po chvilce bylo vše v pořádku a my se kutáleli se svahu dolů. Tudy bych opravdu nechtěl lézt vzhůru. Jednak je to tady typicky smrkově monokulturní les - temný s jedinou barvou. Cesta vede dolů (nebo nahorů, záleží na tom, kam jdete) vlastně korytem občasného potoka a podle toho i vypadá. Několikrát padám, ale bez jakýchkoli následků. Kačenka začíná cítit svoje kolena a jen Táňa tiše trpí. I když možná netrpí, každopádně si nestěžuje.

No, nakonec jsme to zvládli pod les na vršek sjezdovky. A to nám už bylo hej. Nálada se zvedla a náš horský vůdce nás rozveseluje jakousi historkou, ve které hraje hlavní roli oběd, tatínek, tchán a hlavně bahno u východu z blízké hospůdky pod sjezdovkou. Kam právě míříme. Dnes ale o jakémkoliv bahnu nemůže být řeč. Pivo a kofola rychle dává zapomenout na strasti sestupu a tak brzo nás opět popadnou choutky na nějakou tu kešku. A ona tady kousek jedna zrovna je ukrytá. Dost nás teda potrápila, děvčata prolezla skrýš odshora dolů a zase zpět, ale kešku nenašla. A tak jsem, ač nerad exceluji, jsem totiž vpodstatě velice skromný, což je o mně ostatně dobře známo, musel příjít, najít na první "kouk" a zase skromně bez upozorňování na moje kvality odejít. Ono hledat kešku v jakémsi prastarém zemědělském zařízení není nic složitého, že jo?

No a pak už jen zastávka v další hospůdce (ta Čeladná má něco do sebe vám řeknu, třeba kavárna Kovárna nemá chybu) na klobásu a grilovanou makrelu. A tam jsme vlastně i celý výstup dokončili.

A ještě něco pro statistiky - ušli jsme 10 kilometrů a nastoupali 490 metrů. Detaily z Garmina jsou k dispozici tady a pár fotek najdete zde. Video jako obvykle dodělám později a bude v galerii fotek.