Kokoko dák...
U Slepice - poněkud divné jméno pro nejvyšší kopec nějakého geomorfologického celku, není-liž pravda? Ale je to tak, kopec toho jména opravdu existuje. Jde o vrcholek pohoří Ždánický les na jihu Moravy, který se vypíná nad okolí do výše 438 m.n.m. A právě tam jsme se vypravil spolu s Ivou a její rodinkou (Jirku zdravím do země plné ropy, což je takový malý oslí můstek k dnešní výpravě). Což avizovalo dopředu, že to dnes nebude jenom o dosažení vrcholu, ale padne i hodně kešek.
Tentokrát se vezu, což vylučuje možnost, že zabloudím. Cestu však znám, takže netrvá dlouho a parkujeme na rozcestí Červený kříž přímo na hřebenové cestě. Zvolili jsme pohodlnou cestu bez velkých stoupání. Aspoň si to budeme pěkně vychutnávat. Jako první vyráží Ivina fenka Zoey, mumlající cosi o vědeckém průzkumu fauny podél cesty. Po ní pak postupně já, malý velký kačer Adík a Iva s maminkou. Snažíme se držet se pohromadě, přece jenom ona neznámá slepice, která tu někde jistě je, představuje nejistý prvek v naší cestě k cíli. Ale obavy jsou zbytečné, žádné útoky ani strašení nás nepřekvapily. Zato je kolem krásný vzrostlý bukový les, který je občas přerušen podivnými budovami. Tohle místo je totiž takový malý Střední Východ na jihu Moravy. Pod našima nohama jsou ložiska ropy a hlavně zemního plynu. A ty budovy jsou všelijaké vrty a těžní zařízení. Už jen to moře a teplo tu chybí. A palmy. Nebo zas moře, jenže studené, případně věčně zmrzlá půda. Prostě jak to má ve správných místech ložisek surovin vypadat.
Jenže tady je krásný podzimní slunný den, který láká k podobným procházkám. A nám netrvá dlouho a stojíme U Slepice. Asi bych měl vysvětlit, jak to s tím zvířetem bylo. Někdy ve čtyřicátých letech 18. století postavil místní revírník na tomhle kopci myslivnu. A když to místo vybíral, tak objevil v puklém stromě slepici, která prý vyseděla v té puklině kuřata. A podle ní pojmenoval tohle místo a tím i vrcholek kopce. No a jméno nejvyššího místa Ždánických vrchů bylo na světě. Dnes tu je dost frekventovaná lesní křižovatka, kde můžete klidně potkat jak vojenskou Tatru, tak i zdaleka ještě ne plnoletého řidiče s terenním Mitsubishi. Inu slepice, co chcete. Mimochodem ta slepice tu dodnes je, ale ne doopravdy. Na stromě je na hřadle slepice tetřeva jako soška. Takže já se teda divím tomu revírníkovi, protože tetřev přece do lesa patří. Byť tady už dávno nežije. Ale v polovině 18. století to určitě bylo běžné zvíře. Apropos, jak dopadá výzkum fauny, co provádí Zoey? "Stále jen pachové stopy", odtuší a pádí dál zkoumat.
Pod slepicí našel Adík naši dnešní první kešku a jak jsem tušil, neskončilo to jen u ní. Iva vytyčí směr k dalším třem v blízkém okolí a tak se vydáváme na další cestu. Jedna umně skrytá ve svahu, další v pařezu pod cestou a ta poslední ukrytá pod stříškou studánky (netušil jsem, jak ohebná mám záda i ruku, ale našmátral jsem ji. To každoranní cvičení začíná být znát.). To je krátký výčet toho, co jsme odlovili (jak se správně mezi kačery říká). To ale už má i Adík kešek dost a tak velíme k obratu zpátky směrem k vozu a odjezdu do slíbené zmrzlinárny.
A teď se konečně završuje průzkum fauny, co neúnavně provádí Zoey. Nejde sice zrovna o nejčerstvější vzorek, dokonce nám ani nedovolila zjistit rod a druh, ale jistě to mělo jedinečnou vůni na parfemaci celého kožíšku. A chuť... no ta byla prostě tak jedinečná, že se zapomněla s námi podělit. Radost ji jen trošku kalil fakt, že bude opět večer podrobena potupné koupeli a že panička nevyjadřovala nad tím objevem přiliš radost. Těžký je život výzkumníka.
No a pak už následovala cesta zpět, během které se i naše chuťové buňky potěšily nějakými těmi vjemy. A zastávka v Bučovicích v nejlepší jogurtové zmrzlinárně v okolí. A pak loudání v zástupu vozů, které jedou od východu na západ z prodlouženého víkendu přímo proti zapadajícímu ostrému podzimnímu slunci za poslechu populárních písní z televizních a filmových pohádek. Já si stále vybavuji tu užasnou bedlu, co jsem vyfotil v lese a která se může klidně přirovnat k zážitku na Slepici. Nádherný den strávený v krásném lese s milými lidmi - tak má vypadat podzimní nedělní odpoledne.
No a ještě jako obvykle pár údajů. Záznam z Garmina je tady, obrázky najdete zde. Video jsem dnes netočil, nějak nebyl čas. Ušli jsme něco kolem devíti kilometrů (mně to změřilo necelých devět, Ivě přes devět, tudíž uvádím průměr), nastoupali od 160 (můj Garmin) do 218 metrů (Iva). Tady je vidět, že i moderní technika není úplně spolehlivá. Ale to by asi bylo na extra povídání. Někdy si najdu čas a napíšu něco z mojí kuchyně o technice a vybavení, které používám.
Nastává čas podzimní a zimní a tak je otázka, kam a kdy se příště vydám. Je třeba zazimnit zahradu, odvézt ovoce na metamorfozu do tekutého stavu a semtam se věnovat i jiným věcem. Nechávám to na okamžiku. Prostě sem občas zavítejte a sami uvidíte.