Luž čili Lausche (něm.)

Když chcete na Luž, musíte do Lužických hor. To dává smysl. A protože Luž je nejvyšším kopcem těchto hraničních hor se 793 metry nad mořem, vyrážím po vydatné snídani za slunného prosincového rána opět na sever. Cesta je stejná, jako před necelým měsícem. Dokonce i sluníčko svítí, jako tehdy. A jako tehdy se zatáhne až v okamžiku, kdy vyjíždím na hřeben nad Novým Borem. Dnes ale odbočím ještě před Stožeckým sedlem a přes chalupářskou Horní Světlou dorážím k chatě Luž, kde bude dnes můj základní tábor. Tady už je slušně zataženo, byť místy přece jenom sluníčko pokukuje skrz mraky. Naštěstí nemrzne a ani vítr není takový severák, jako před několika týdny, když jsem zdolával Hrazený. Tak s chutí batůžek na záda a vzhůru na Luž.

Od parkoviště u chaty to není daleko. Nejdřív půl kilometru po červené na křižovatku, a to téměř po rovině. Z křižovatky pak vede odbočka na vrcholek, zatímco samotná červená pokračuje směrem k hranici s Německem a pak dál na západ. Však se na ni ještě vrátím. Zatím ale stoupám srdnatě vzhůru. Jsou tu pěkně vyskládané serpentiny (to kdysi vystavěli cestu pro bývalého císaře Ferdinanda, když dožíval na zámku v Zákupech a sem jezdil na výlety) a než se nadějete, máte za sebou dalšího půl kilometru chůze, tentokrát už s více než stometrovým převýšením.

A jste tam. Na vrcholku Luže, nejvyšší hory Lužických hor. Kdysi tu stála chata i s rozhlednou. Chataře kdysi zavřeli do vězení, protože navíc provozoval tajný světelná telegraf, kterým posílal mezi Prahou a Cvikovem výsledky loterie dřív, než c.k. pošta. Ale po válce chata vyhořela a už ji nikdy neobnovili. Její základy dodnes slouží jako pěkná vyhlídková plošina. Výhled je to pěkný, hlavně k sousedům. Směrem k nám už začíná ale zarůstat stromy. A tak se jeden aspoň pokochá výhledem do Saska i do Polska, zejména na tu tepelnou elektrárnu, co zatápí Jizerským horám. Tady je ten vítr o něco silnější a zalézá pod nehty. Tak se tu nezdržuji, rychle pořizuji vrcholové foto a mířím na boční vrcholek, kde má být schována vrcholová keška.

Byla tam - solidní německá plechová krabice, ve které je bytelný logbook (teda spíš das Logbuch bych asi měl napsat). A protože naši sousedi dělají věci pořádně, tak je i ručně předepsáno, kam se máte podepsat, kam napsat datum, čas a kam máte zadat poznámku. Žádné předtištěné texty, vše hezky ručně. Ještěže to není švabachem.

Z Luže se vydávám po hranici směrem na západ. Chvíli využívám německého značení, ale jako už mnohokrát musím konstatovat, že to naše je prostě nejlepší. Na druhou stranu mají Němci lepší informační tabule, byť i u nás se situace v mnohém zlepšila. Ale studánku tady mají vyschlou úplně stejně jako my. Holt globální problém.

K mému překvapení potkávám i turisty, jak naše, tak i německé. Dokonce i borce na kole, což ale zase není až tak divné, protože pro kolo je to tady dost dobré. Pokud vám teda nevadí sem tam nějaký ten prudší kopec. Po nějaké chvíli se opět potkávám s červenou a jdu po ní dál přímo po hranici.

S tou se po asi dvou kilometrech loučím, zahybá ostře na sever. Já však mířím už na jih k sedlu pod Stožcem, které jsem dnes autem minul. Ještě před ním si prohlédnu skálu, co jí říkají Pětikostelní kámen. Má tam být druhá dnešní keška. Skalka je pěkná a je od ní hezký výhled na okolní kopce. Ale s keškou jsem nepochodil. Má být uložena někde za skalou na terase. Jenže cesta žádná a já teda po skále nešplhám. Horolezec ze mě už nebude a ta propast pod skalou nevěští nic dobrého. Tak velkej kačer zase nejsem, abych zvládnul let. Nechávám to jiným a vesele kráčím dál do sedla.

V sedle je socha Jana Nepomuckého. Ona tady původně nebyla, stávala na můstku přes nedaleký potok. Ale poté, co ji nejdřív vandalové zničili a její kopii pak ukradly nějaké nenechavé ruce, nechaly lesy vyrobit z kamene umělého další kopii a tu umístily do lesa. Tak teď snad už vydrží. I když se nedá už říkat "Svatý Jan, z kamene vytesán".

Kousek od sedla, za tím zmíněným mostkem přes potok, je odbočka k sirnému prameni. Už jsme ho kdysi s Kačenkou navštívili, ale to jsem si uvědomil teprve, když jsem k němu došel. On teda pramen není sirný, kdysi však prý býval a odtud i jeho jméno. Ale voda tu má zrzavou barvu, což způsobují jakési bakterie či sinice či co-já-vím. A ta barva pak vytváří krásné efekty tam, kde se voda z pramene jako malý potůček vlévá do velkého potoka. Je tu takový dvoubarevný tok, asi jako když se Amazonka stéká s Rio Negro. A pak že u nás není nic světového.

Ale to už mě čeká jen závěrečné, asi dvoukilometrové povlovné stoupání k chatě Luž, kde parkuji. Začíná drobně pršet, spíše mrholit, a tak je nejvyšší čas moje dnešní putování zakončit. V chatě je otevřeno a řeknu vám, že jsem tady měl asi nejlepší hovězí polívku s játrovými knedlíčky. Silný vývar, zelenina tak jak má být, dobré nudle. A ty knedlíčky... jedna báseň. I druhé se povedlo, zejména salát stojí za zmínku, případně i další návštěvu. Takže - až zamíříte do Lužických hor, nesmíte minout restauraci chaty Luž.

No a to už je úplný závěr. Ušel jsem ten den nějakých 13 kilometrů a nastoupal 465 metrů. Záznam z Garmina je tady. Také něco málo fotek jsem udělal a jsou zde.

Tohle byl můj čtyřicátý sedmý vrcholek. Mám za sebou přesně polovinu z oněch 94, co jsou na seznamu. Od začátku dubna slušný výkon bych řekl. Doufám, že se mi letos ještě nějaké podaří, ať to pěkně zaokrouhlím. Uvidím, jak to půjde. Když se podíváte na mapu toho, co mi ještě zbývá, tak je zřejmé, že teď už to nebude moc o jednodenních výletech, ale bude to chtít vždy nějaký dvou či třídenní výlet. Mnoho z těch kopců budu muset nechat na jaro a léto, ať se nebrodím ve sněhu. Nebo si koupím sněžnice. Ty ještě nemám...