Na Stráž

Ne, ještě jsem se nezbláznil a nezačal vyvolávat duchy z temné kapitoly československých dějin. Stráž je v tomto případě nejvyšší vrcholek Benešovské pahorkatiny. Jeho nadmořská výška 637 m. n. m. neslibuje kdovíjaký horský zážitek. Ani sem nevede pořádně turistická značka, v okolí nenajdete horská střediska typu Špindlerův Mlýn nebo dokonce Saint Moritz. Žádný milionář tu nesídlí, lanovky ani vleky tu nejsou. Tak proč se sem vypravit? No přece proto, že to je další z vrcholků Top94.

A tak jsme v sobotu ráno s Kačenkou splnili svou občanskou povinnost, dali svůj hlas jednomu ze dvou uskupení, která v Libušíně usilovala o vládu nad městským zastupitelstvem a zamířili na jih. Předpověď slibovala slunný den a opravdu nám sluníčko svítilo na cestu. Po necelé hodině a půl jsme parkovali ve Vacíkově, malé vesničce mezi Benešovksou pahorkatinou a jižním hřebenem Brd. Odsud vyrazíme.

Na Stráž to není opravdu daleko - ne, že bych tam dohodil kamenem. Tak daleko to neumím. Ale nějaké dva kilometry s převýšením okolo sta metrů nejsou pravda zrovna dost na pořádnou výpravu. Tak to rychle konzultujeme s mapou. Nabízí se spojit Stráž s dominantou jižích Brd Třemšínem, ale kolečko by bylo zase poměrně dlouhé. A tak se protentokrát rozhodujeme, že přežijeme stejnou cestu tam i zpátky. Nejdřív rychle na Stráž, zpět do Vacíkova a odsud na Třemšín a stejnou cestou zpátky k autu. Aspoň to bude ubíhat zdánlivě rychleji.

Ani se nenadějeme a cesta nás kolem chatové osady zavedla přímo pod vrcholek. Je to opravdu krátké a téměř žádné stoupání. Navíc nic zajímavého, nepočítám-li kaštany na cestě ve smrkovém lese (někdo vysadil k cestě kaštan nebo tu vyrostl sám mezi jehličnany, kdo ví). A tak nejdobrodružnější je nakonec závěrečných asi sto metrů prudce do kopce mezi smrky. Ale vrcholek je aspoň jak má být - pěkná mohyla z kamenů, když už tady není žádný oficiální trigonometrický bod. Jinak ... Mezi námi - kdyby měly být všechny takhle nudné, tak snad celou Top94 odpískám. Slovy klasika : "Nuda, nuda, šeď, šeď."

Takže abychom se aspoň trošku odměnili, protáhneme si cestu dál o nějakých 300 metrů k jediné kešce v okolí. Je nazvaná Výhledy a snad tam bude někam vidět. Její nápověda vypadá snadno - "jeden z mnoha směrem k Šumavě". Na místě samotném je pěkné posezení a hned za cestičkou je velká ohrada s dřevěnými kůly. Nic jiného vpodstatě v okolí není. Navigace sice začala šílet a jednu chvíli ukazuje dva metry, pak hned sto metrů, vždy s velkou odchylkou, ale to nás nechává klidnými a jdem zkoumat ty kůly směrem k Šumavě. Jenže ... směrem k Šumavě žádná keška. Tak zkoumáme už i k Praze, k Plzni a na všechny strany a stále nic. No nebudu napínat, nechali jsme toho za chvíli. Stejně jsem doma zapomněl tužtičku a tahle keška má v popisu, že si nesmíme zapomenout tužku. Ještě nějaké budou dnes cestou na druhou stranu. Ale jednoho to naštve.

A tak šupajdíme zpátky, posbíráme nějaké další kaštany do kapsy (také máte nutkání si je neustále probírat prsty v dlani? Jak jsou takové čerstvé, olejovaté, pěkně hladké...jojo, to je nádhera.) Mineme auto a začíná neustálé mírné stoupání. Za vsí je bývalý lovecký zámeček Vacíkov, co tady nechal postavit jakýsi hrabě Pálfy. Pro nás je zajímavý tím, že v dubové aleji je další keška. Tuhle jsme už bez problémů našli, tady vlastně ani nebyla aplikace třeba. A za chvilku už dál kráčíme pěknou lesní silnicí, kde k našemu překvapení nepotkáváme živou duši. Takový krásný den a žádní cyklisti, ba ani turisti. A dokonce ani houbaři.

Což se ovšem změní, když se dostaneme do vlastního masivu Třemšína. Tady, za partyzánským pomníkem (kdo věděl, že ve středních Čechách působili partyzáni?) a skautskou základnou Na Dědku, je už houbařů víc. Ale nějak se moc nedaří, mají většinou jen zakrytá dna svých košíků. To pán, co jsme ho potkali s celou rodinou a kočárkem pod rozcestím u Třemšínské boudy, ten má košík vrchovatě naplněn. Na vršku trůní samé praváky dokonce. Nevím, zda pod tím neměl jen nějaké seno, ale vypadalo to nádherně. A pak že nerostou.

Od Třemšínské boudy, bývalé kapličky, posléze ubytovny a nyní snad opět kapličky, to na samotný vršek už není daleko. Jedna rovinka do kopce, jedna ostrá zatáčka a jste tam. Na vrcholku Třemšína. Není to sice Top94, ten patří v Brdech někam jinam, ale i tak je to dost význačný kopec. Kdysi tu stával hrádek, v dobách národního obrození se tu konaly všelijaké poutě, postavili tu kapličku a někde v tomhle masivu blíž k Rožmitálu je i skála, ze které skokem ukončil svůj život autor slavné mše vánoční. Dnes je Třemšín turistický cíl a opravdu je tady živo. Většinu toho sice obstarávají malé skautky, nicméně klid tu rozhodně není. Posvačíme kousek od vrcholku i posezení, kde si nějaká parta rozdělala oheň a opéká buřty. To se asi správcům ChKO nebude líbit.

Nás ale čeká další keška. Vodítkem je opět navigace a nápověda. Má to být u velkého pařezu pokrytého choroši a pod nějakým prknem. No musím říct, že dnes jsem poprve zapochyboval o správnosti pořízení nového iPhone. Navigace tu skáče jako šílená a posílá mě asi tak v rozmezí půl kilometru od jednoho pařezu k druhému. Žádný ale není porostlý choroši. Navíc se tu poměrně nedávno přehnalo stádo dřevorubců, takže možná pařez s choroši už není s choroši, nebo je zasypán odřezky a větvemi. Prostě jsme tam lítali s Kačenkou jako šílení, ale kešku jsme nenašli. Na Kačenku se však usmálo štěstí v podobě krásného hřibu. Nebudu napínat, byl zdravý a řízky z něj vynikající. Ale jinak jsme jen popřáli hodně štěstí rodince, která dorazila hledat zrovna, když jsme odcházeli. Tuhle kešku jsme prostě nenašli. Nezbývá než doufat, že ta naše dnešní poslední bude úspěch.

Měla být někde u Třebešínské studánky, asi 100 metrů daleko. Navigace mě opět hnala kamsi do horoucích pekel, ale Kačenka nedbala a nedala se zmást. Prostě hledala bílý kámen, což byla nápověda a rychle našla. Sice podle navigace na naprosto špatném místě, ale koho to zajímá. Hlavně, že jsme dnes našli dvě kešky.

No a to už vlastně byl závěr našeho výletu. Cestou zpátky jsme si kousek popoběhli, ať je to akčnější. Konečně se i mimo vrcholek kopce začali objevovat turisti, vlastně cyklisti. Ale jinak nikde nikdo a krásný klid. Jen ptáci řvali. Za chvíli jsme byli u auta a netrvalo dlouho a usedali jsme ke stolu v restauraci Na Statku hned vedle zámku v Březnici. Jestli se tam někam vydáte, tak vřele doporučuji. Aspoň my jsme si výborně pochutnali.

A ještě několik údajů pro milovníky statistiky a čísel. Dnes jsme ušli 18 a půl kilometrů, nastoupali dohromady 417 metrů. Záznam s detaily z mého Garmina najdete tady. Něco málo fotek pak tady (film jsem nedělal, nebylo co točit kromě stromů a luk).

Tohle byl myslím třicátýsedmý kopec. Do konce roku jich ještě pár zbývá a já věřím, že jich dám půlku z celkového počtu (každý si umí spočítat můj letošní cíl jistě). Za týden to bude někam mnohem výš, sníh je zatím naštěstí v nedohlednu.